Zlatý florin Medicejských

Úkolem tajuplného mnicha z románu Umberta Eca Jméno růže, by bylo ujmout se pátrání. Jenže, není k sehnání. Profesor Ch., jak jsme už říkali, nesmlouvavě napadl nález tajného deníku učně Mistra Leonarda, Luigiho. Prý není možné, aby se rukopis tak znenadání vynořil v terakotové váze na deštníky v londýnské pizzerii.

Profesora Ch. neznám, znát ani nechci.

Na světě je možné všechno, ve vesmíru pak úplně všechno. Nemluvě už o tom, co všechno je asi tak možné v paralelních vesmírech, ale tam naše fantazie moc nesahá. I kvantoví fyzici kroutí hlavou a kývají uvážlivě bradkami, když hledí okulárem do nekonečna.

Profesor Ch., jak se lze oprávněně domnívat i bez tajemného mnicha, bude asi žárlivec. Kdyby si on odložil deštník do terakotové vázy uprostřed Londýna... Darmo mluvit.

Připomíná to historku herce Zdeňka Štěpánka. Při jednom představení mu kolegové přišpendlili plášť k mušketýrské haleně. Když chtěl Cyrano odhodit klobouk i plášť, zjistil, že odhodit může jen klobouk s peřím. A tak zarecitoval: "Ty kletá herecká zášti! Nuže, dobrá. Budu se bít v plášti!"

Takže, jak soudím, není důvod nečíst si v tajném deníku Luigiho Canelloniho. Jestliže dnes žehráme na "dobu a éru peněz a nic než peněz", nic nového pod sluncem. V Praze jako ve Florencii.

Luigi psal: "Florencie je nesmírně zajímavé město. Máme vlastní měnu, zlatý florin, která platí na celém světě. Máme vlastní vládce, mocnou rodinu Medicejských, co zbohatla díky bankovnictví a vynálezu podvojného účetnictví. Tahle rodina má vlastní palazzo, postavené na čtvercovém půdorysu kolem nádvoří. Směrem do ulice má stavba jen deset oken, je spíše odpudivá a připomíná vojenskou pevnost. Říkáte si proč by měla rodina, která má tolik peněz, že jí lezou z orecchie (z uší), žít na takovém místě. Inu, právě proto jsou pravděpodobně nejbohatší a nejmocnější rodinou široko daleko. Postavili svůj palác v téhle podobě schválně, abychom my, ubozí neurození občané, nechodili den co den kolem plni nenávisti k jejich bohatství. Ale já byl uvnitř, když jsem jim byl doručit sochy a obrazy, a můžu vám říct, že by se vám ze vší té nádhery podlomila kolena."

Tak psal Luigi, šťastný to muž, neb byl učněm Mistra Leonarda do Vinci. A na tom nic nezmění ani nějaký profesor Ch.