Češi na přelomu dubna a května tradičně pálí čarodějnice. Svědčí držení této tradice o potřebách současného člověka?
Zapalování ohňů v předvečer prvního Máje vychází z pohanských lidových tradic. Dříve se věřilo, že se v tuto noc slétají čarodějnice na svůj sabat. Očistná moc hořícího ohně tak měla lid proti kouzlům chránit.
Později se z tohoto zvyku staly oslavy návratu jara, známé pod různými názvy jako je pálení čarodějnic, Valpuržina či filipojakubská noc nebo Beltain.
„Původně to byl rituál, který měl zahánět tmu. A oheň obecně přitahuje pozornost, lidé mají rádi krby, rádi sedí společně okolo hořících polen. Je to něco ukryté hluboko v nás. Přelom dubna a května nabízí jednu z prvních příležitostí, kdy můžou lidé spolu pobýt pod širým nebem,“ uvažuje historik náboženství a teolog Tomáš Petráček. Mnohé obce podle něj organizují společné pálení čarodějnic jako událost, která je srozumitelná všem.
Mariánské náměstí v Žilině je klasické malebné náměstí jako ze starých českých pohádek – nechybí na něm kostel, socha ani četná podloubí. A pod nimi katakomby. Ty, jak zjistila zpravodajka Pavlína Nečásková, kromě prachu a historických prostor skrývají i několik nevyjasněných příběhů. Třeba o židovských dětech nebo o pomstě jedné čarodějnice.
Psycholožka a pohanská kněžka Beáta Holá připomíná erotický rozměr tradice, kdy se s příchodem května ohřály meze a páry během Beltainu oslavovaly svou sexualitu. Zároveň ale nevěří, že by obliba dubnových ohňů znamenala renesanci zájmu o původní slovanské náboženství.
„Čím dál víc lidí v mém okolí se zajímá o keltské i pohanské zvyky, ale nevěřím, že by se chtěli stát plnohodnotnými pohany. Lidé mají spíše zájem o to hledat hloubku v moderním světě. A ti, kdo se necítí osloveni tradičním náboženství, hledají v přírodních variantách,“ říká.
Lidé mají podle Holé v tradicích zmatek. „Když se občas jdu podívat k ohňům, často se setkávám s tím, že organizátoři pálí figury žen, ale nevědí, co to znamená. Zaměňují je za Moranu. Pálení čarodějnic je skutečně pro většinu lidí prozaickou příležitostí se společně bavit.“
Rituály a jejich hluboké prožívání ale podle psycholožky patří k plnohodnotnému spokojenému životu. „Ve své terapeutické praxi řeším stále dokola, že lidem chybí ukotvení a smysl jejich bytí. Moc rituálů není jen transcendentální a náboženská, spočívá i v prohlubování zkušeností. Umožňuje nám prožívat hlouběji zážitky s námi samými, s našimi bližními, s našimi komunitami. Absence rituálů vede k horšímu snášení následků stresu i k vyhoření. Mám spoustu objednávek na nejrůznější rituály – lidem chybí.“
Přechodové rituály byly vždy součástí křesťanské tradice, část z nich ale převzal stát a staly se mělkými. „Hra rituálu musí být tajemná i srozumitelná zároveň,“ podotýká historik Petrášek a vyzývá génie, kteří disponují transcendentálou, aby vymysleli a nabídli společnosti vhodné rituály pro 21. století, protože bez nich podle teologa společnost nemůže dlouhodobě fungovat.
Václav Žmolík, moderátor
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
