Zimní hosté
Zatímco se naše havraní populace vydaly jihozápadním směrem až kamsi do Francie a k Biskajskému zálivu, přilétli k nám havrani z polských hnízdišť, z Běloruska a Ukrajiny, nejpočetněji ze středního Povolží.
Zimu u nás přečkávají především v nížinatých oblastech, zdržují se na polích, s přibývající zimou se zvyšují jejich počty přímo ve městech s bohatší potravní nabídkou. Po mnoho let se zdržují na stálých nocovištích, pravidelně v podvečer lze sledovat jejich tah. Někdy koncem března můžeme u těchto ptáků pozorovat tok, počátkem dubna nás zase opustí.
"Nenech mi tu starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne!"
Zdálo by se, že nemůže být lepšího úvodu k povídání o havranech, než úryvek z tohoto obecně známého díla z pokladnice světové poezie. Ale už originální název Poeova díla "The Raven" přináší první zádrhel, český ekvivalent totiž zní "Krkavec". Naši překladatelé, počínaje Šemberou (1869), přes Vrchlického, Čapka i Nezvala, konče Bejblíkem (1984) se ale od počátku drželi Havrana. Prostě se jim svou melodičností více hodil do stavby básně. I když odpustíme velikánům české poezie formální nepřesnost v zoologickém názvosloví, musíme připustit, že lidé si havrana, vránu černou a krkavce často pletou. Vrána není samice od havrana a u nás ji můžeme vídat převážně v západních Čechách. Labe tvoří hranici jejího výskytu, ve východních částech naší republiky se setkáme daleko pravděpodobněji s její šedou příbuznou nebo s havranem. Jedním z nápadných znaků starých havranů je bílá lysina u kořene zobáku, dále mají havrani krycí pera z boku nohy, které připomínají kalhotky.
Že si havranů všímali nejen básníci, ale i prozaici, dokazuje i krátký úryvek z "Něžného barbara" od Bohumila Hrabala. Jeho postřehy jsou podivuhodně přesné:
Vladimír pozoroval dalekohledem havrany letící zvolna nad Libní přes Šlosberk někam do Chaber. Pak odložil přístroj a řekl: Doktore, nejmoudřejší pták na světě je havran a vrány. Žádný lety v šiku, žádný polovojenský útvary na nebi, každej se fláká, jak mu to jde, a cíle dosáhnou zrovna tak. A potom, jak jsou skromný. Takoví černí Diogenesové to jsou...., hnízdějí a v tisících se líhnou v korunách stromů zámku barona Chotka ve Veltrusích, a když přijde zima, tak jsou jich plné stromy v Bohnicích, takže blázni jim říkají bohnický slepice. A pak, staří havrani mají čich na střelnej prach, jak někdo jde s puškou, odletějí....Viděl jste někdy na silnici přejetýho havrana? Já ne,vlaštovky, drozdy, koroptve, zajíce, ale havrana ne! A proč? Má tak přesnej radar, že odlétá pomalu, ale skoro těsně s pohybující se kapotou. Mít mozek jak havran, tak grafice pochčiju prsa na padesát let dopředu. Jak říkám, doktore! Havran, to je můj pták.
Havran byl totemovým zvířetem severoamerických indiánů, možná ho uctívali i pravěcí lovci, viz Eduard Štorch "Osada Havranů", objevuje se v pohádkách a pověstech. O tom, jak se havran dostal na oblohu vypráví řecká báje:
Jednoho dne si poslal Apollón havrana pro pohár vody, který chtěl obětovat Diovi. Havranovi byla cesta dlouhá, rozhodl se odpočinout si a usadil se na fíkovníku. Protože mu cestou vytrávilo, dostal chuť na fíky, ale ty ještě nebyly zralé. Havran tedy počkal, až dozrají. K Apollónovi se pak vrátil bez vody a s výmluvou, že Hydra mu nedovolila vodu nabrat. Bůh Slunce ale jeho lež prohlédl a potrestal ho. Od těch dob musí havran stát před pohárem vody, ale napít se nesmí, Hydra pohár hlídá. Proto je na nebi najdeme blízko sebe, Pohár, Hydru i Havrana.
Souhvězdí Havrana se objeví na obloze v dubnu, ale naši havrani se na svá hnízdiště vrátí už koncem února.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
