Židovského chlapce mučili, přesto neprozradil úkryt rodiny. Popravili ho spolu s osmnácti muži ze Zákřova
Výročí konce 2. světové války slavíme obvykle kladením věnců u památníků. Veřejnost se těší z volného dne. O masakrech, brutálních vraždách, zákeřných popravách bezbranných obyvatel raději mlčíme. Mají je na svědomí nejen příslušníci gestapa, wehrmachtu, ale i Češi v tzv. Revolučních gardách.
Dejte hlas tichým hrdinům!
Podpořte vznik nového moderního muzea pro školy a veřejnost. Příběhy 20. století ožívají moderními technologiemi v brněnském Institutu Paměti národa. Na tuto unikátní výstavu veřejnost a především děti nezapomenou! Díky rozšířené realitě různými projekcemi ožijí skutečné příběhy, které vás zavedou do totalitních režimů 20. století. Paměť národa se na Vás obrací s prosbou o pomoc, přispějte na Hithitu. Zde. Děkujeme.
Zdeňka Calábková rozená Oherová se narodila v roce 1937 v obci Zákřov poblíž Olomouce. Bylo jí necelých osm let, když vojáci z 574. kozáckého praporu ve službách gestapa brutálně zavraždili devatenáct mužů ve věku od 16 do 45 let. Mezi nimi byl i její 31letý tatínek Oldřich Ohera.
Oherovi se starali o malé hospodářství. Maminka Marie se starala o domácnost, tatínek dělal na poli, v zimě si přivydělával v lese nebo rozvážel chleba z pekárny v blízkých Tršicích. Rodina žila obyčejným poklidným životem na vesnici a válka na ně nijak drasticky nedoléhala. To se změnilo poslední rok války.
Židé si vykopali zemljanku
Od 6. března do 18. dubna 1945 se u Oherů na půdě skrývala židovská rodina Wolfů. Manžele Bertold a Růžena Wolfovi s dětmi Ottou a Felicitas v roce 1942 nenastoupili do transportu do koncentračního tábora a utekli přes lesy a pole až k vesnici Tršice. Tady si v lese vybudovali zemljanku, kde se ukryli a trávili tam dlouhé měsíce.
Nezištně se o ně staral Jaroslav Zdařil, který je zásoboval potravinami a dalšími potřebnými věcmi, v zimě jim poskytl zahradní boudu, kde se mohli alespoň trochu ohřát plamínkem z plynového vařiče.
Na jaře 1945 našli úkryt u Oherů, kteří je přijali, živili je a starali se o ně. Otta Wolf si psal deník, jeho poslední zápis před smrtí zní: „13. dubna 1945, pátek, 147. týden. V 7 h snídáme černou kávu, pí. O. donesla vodu. K obědu je zbytek zelové polévky a polévka od O. a zbytek brambor. Knedel s mákem. Lici šije. Pí. O. nám donesla 8 palačinek a esšálek polévky. Prý dnes v noci byli v Tršicích zloději, vzali sádlo, maso, jalovici... To byli asi partyzáni. Tata dop. leží, nemá co kouřit.“
Otto vyšel z úkrytu s tatínkem 18. dubna 1945, šli pomoct vesničanům hasit požár sousedního domu. Byli však následně zatčeni ruskými vojáky z protipartyzánského gestapáckého praporu Feuermittel. Tatínka, protože měl nad 50 let, propustili, Ottu umučili.
Gestapo použilo falešné partyzány
V podhůří Oderských vrchů se zformoval partyzánský oddíl Juraj. Nacistické velení povolalo 574. kozácký prapor s krycím názvem Feuermittel určený k likvidaci partyzánů a jejich pomocníků.
Pamětníci ze Zákřova sice v souvislosti s rusky hovořícími vojáky ve službách wehrmachtu mluví o „vlasovcích“, kozácká jednotka ale součástí Ruské osvobozenecké armády (ROA) nebyla. Tito Rusové se přidali k nacistům pod příslibem speciálních privilegií a z nenávisti k sovětskému Rusku. Velením protipartyzánských akcí nacisté pověřili gestapáka Josefa Gepperta, pomáhal mu olomoucký kolaborant Josef Hykade, který se plynně domluvil česky a dostal za úkol navázat spojení s partyzány.
Sedmého dubna partyzáni z oddílu Juraj načas ovládli blízké Tršice, v kontaktu byli i s místními. Nejednalo se ale vždy o „pravé“ partyzány, ale také o nastrčené zvědy ze zmíněného kozáckého oddílu, kteří předstírali ruské válečné zajatce. Kvůli tomu se místní velení gestapa dozvědělo, že zákřovští s partyzány skutečně byli v kontaktu, a přikročilo k „trestní akci“.
Vojáci vypálili statek a hasiče pozatýkali
Ve středu 18. dubna 1945 v podvečerních hodinách do Zákřova vtrhl kozácký prapor. Nejprve do obce vyslali 30 kozáků, kteří se měli přesvědčit, zda jsou v obci partyzáni.
Narazili přitom na dvoučlennou hlídku, kterou pokládali za partyzány. Jeden z nich byl i tatínek Oldřich Ohera, kterého postřelili do nohy. Během střelby zapálili dům rodiny Švarců. Stavení nakonec lehlo popelem. Do hašení se zapojila i ukrývaná židovská rodina Bertold a Otto Wolfovi.
„Kdo hasil, tak je posbírali. Na jména už nehleděli, popisuje paní Calábková, která si 18. duben 1945 pamatuje takto: „Ten den byl jako každý normální. A večer, jak jsme obyčejně chodili spát, tak nás maminka dala spát a tatínek měl hlídku. A pak utíkal po dědině: ,Zhasněte a jděte spát, něco se děje.‘ My jsme si šli lehnout. Za chvíli se ozvaly hrozný zvuky. A bylo křiku: ,Hurá! Hurá!‘ A zapálili tu sousedovic chalupu za hrozného křiku, řevu a střílení. A tatínek vletěl do dveří a tam ho postřelili. On křičel: ‚Tady je hlídka!‘ A oni ho postřelili,“ popisuje paní Calábková. Nad ránem 19. dubna začalo zatýkání. Sebrali celkem 23 mužů, čtyři propustili, o osudu dalších devatenácti mužů se vesničané dověděli po konci války.
Zajatcům přelámali ruce a nohy a střelili do hlavy
Zákřovské muže kozáci z gestapáckého praporu donutili kilometry pochodovat, zraněného Oldřicha vezl koňský povoz. Věznili je v pět kilometrů vzdálené vojenské ubikaci ve Velkém Újezdě. Zde prošli zajatci nelidským mučením.
Gestapáci identifikovali Otto Wolfa jako Žida a lze předpokládat, že s ním zacházeli obzvláště krutě. Otto pravděpodobně neprozradil své skutečné jméno ani jména těch, kteří je během tří let podporovali. Nejspíš tak zachránil ukrývané zbylé členy rodiny i další osoby před popravou, sám ale krutému osudu neunikl.
Následujícího dne 20. dubna 1945 nacisté „slavili“ Hitlerovy narozeniny. Kozáci se opili, navečer zbité muže odvezli do blízké osady Kyjanice, střelili je do týlu a jejich těla hodili do boudy. Tu polili benzinem a zapálili. Pár dnů po osvobození, 12. května, vyšla pravda o této hrůze najevo.
Ze spáleniště byly vyzdviženy ostatky zavražděných, přivolaný lékař konstatoval, že většina kostí byla ještě před smrtí zlámána, některé muže upálili zaživa. Pohřeb se konal 14. května a zúčastnili se ho lidé ze širokého okolí. Ostatky obětí byly uloženy v hromadném hrobě v Tršicích, kde je dodnes připomíná pomník.
Zabijte ho, to je taky Němec!
Jiný případ vraždy na úplném konci války provedené opět rusky hovořícími vojáky tentokrát ve službách povstalců se odehrál na konci války kousek od Berouna.
Rudolfu Bělohoubkovi bylo dvanáct let, když mu před jeho zraky zavraždili rodiče. Stalo se to 7. května 1945. V revolučních dnech konce 2. světové války rozvášněný dav z vesnice Loděnice u Berouna vyvlekl jeho otce a matku a společně se sedmnácti dalšími Němci je odtáhl asi pět kilometrů k místu, kde se od nepaměti říká U Zabitého. Tam došlo k vraždě všech devatenácti osob.
Podle kroniky je tam umlátili a postříleli, dnes z mnoha svědectví víme, že byli jednotlivými ranami popraveni, říká se, že to spáchali vlasovci za hlasitého povzbuzování místních. Otec Rudolfa byl český listonoš, jeho matka Němka, nikdo z nich neměl s nacisty nic společného.
Rudolf Bělohoubek se potuloval po vesnici a úplnou náhodou se ocitl na náměstí, kde uviděl, jak dav lynčuje jeho rodiče: „Tak jsem je doprovázel, šel jsem vedle nich, vřava a potom začaly různé napadačky, ale to začalo, jen co vyšli do ulice. Já jsem je doprovázel celou cestu až na místo a tam po mně ještě vlasovec hodil zápisní taškou, podobnou mám tady, jenom podobnou. A povídá ta jedna ženská: ,To je taky Němec, zastřelte ho.‘ Ale která to byla, nevím. Ale někdo to musel být, samozřejmě, samo od sebe se to nekřičelo. No a pak jsem se sebral a šel jsem domů, ostatku jsem nevěnoval vůbec žádnou pozornost, jako když se nic nestalo. Ale až po letech a letech letoucích člověku došlo, co se vůbec stalo, to jsem ani ségře, ani bráchovi neříkal, co se stalo.“
Dvanáctiletý kluk Ruda Bělohoubek vyvázl s obrovským štěstím. Vysmekl se rodičům, které za okamžik vojáci střelili do hlavy. Ruda se prosmýkl rozvášněným davem a utekl k lesu směrem k Loděnicím. Měsíc se staral o sourozence, pak je úřady rozdělily po různých výchovných ústavech.
I o tomto případu podrobně v rozhlasových Příbězích 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
