Ženy mají ADHD jiné než kluci. Nejsou rozbité, ale bez diagnózy se jim mizerně žije, říká novinářka

Knihu Roztěkané o tom, jak se žije ženám s ADHD, jste vydala na konci března spolu s Janou Srncovou. V knize vycházíte z vlastních zkušeností. Kdy a jakým způsobem vás diagnostikovali?

Já jsem dostala diagnózu až v 42 letech po řadě různých problémů a trablů, kdy jsem skončila s podezřením na infarkt. Tehdy se ukázalo, že to není infarkt, ale psychogenní úzkostný stav.

Čtěte také

Diagnózu v dětství přehlédli, přitom jí komplikovala život. Rychlá a neklidná je dokument o ADHD, poslechněte si

Skončila jsem na psychiatrii, kde mi psychiatrička řekla: Jsou tam nějaké úzkosti, panické ataky, deprese. Ale všechno to nasedá na diagnózu ADHD, o které vám měli říct, když jste byla malá.

Spousta věcí se tím vysvětlila. A protože jsem novinářka, tak jsem se pustila do zkoumání té diagnózy a postupně z toho vznikly nejen novinové články, ale i tahle knížka. 

Měla jste sama podezření, že je s vaší pozorností a projevy chování něco jinak? 

Ne, vůbec ne. Já jsem to měla podobně jako řada respondentek v naší knize. Jen jsem si myslela, že jsem rozbitá, že se málo snažím. To, že jsem nesoustředěná, že je moje chyba. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být problém mého mozku, který prostě neumí produkovat dopamin. 

Čtěte také

Dospělí a ADHD - nemáte ho taky? Snáz se pozná a lidé jsou ochotnější problémy řešit

Přitom moje dvě děti mají poruchu ADHD diagnostikovanou. Ty odborníky, kteří s nimi pracovali, možná mohlo napadnout, že je to dědičné a že něco takového mám i já.

Ale to se bohužel nestává. Dívky jsou poddiagnostikované, diagnózu má jen 6 procent z nich, zatímco u kluků je to 13 procent. Pak to sice vypadá, že dívky mají ADHD o polovinu méně často než kluci. Ale je to proto, že se dívky projevují jinak, než se porucha obecně vnímá.

Pořád máme pocit, že co se to děje chlapečkům, je možné zobecnit na celou populaci. Ale tak to není.

„Hysterky“

Jak se projevuje ADHD u žen? 

Dívky a ženy nejsou tak často impulzivní, hyperaktivní, nehoupou se takzvaně na lustru jako chlapečci. Ale častěji vykazují deprese, úzkosti, různé poruchy pozornosti, zapomínají, mají časovou slepotu. Často se s tím vážou poruchy příjmu potravy.

Čtěte také

iROZHLAS

ADHD diagnózu dostává třikrát více chlapců než dívek. Ty se často uzavírají do sebe, říká psychiatr

Ženy také špatně spí, trpí spoustou poruchou spánku, mají pocity zahlcení, sociální úzkost. Nebo to jsou věci, které souvisí s takzvaným syndromem hodné holčičky, to znamená, že mají neustálou potřebu vyhovět svému okolí. Také jsou často hypersenzitivní a říká se jim, že jsou to hysterky, co se málo snaží.

Když nemáte diagnózu a nevědomě svoje ADHD kompenzujete, tak tím přicházíte o strašně mnoho sil. Opravdu mizerně se vám žije. A navíc ještě máte pocit, že si za to můžete sama. Diagnóza je pak obrovský aha moment. Najednou s tím můžete nějak nakládat. 

Vy neskrýváte, že máte ADHD, naopak o tom veřejně mluvíte. S jakými reakcemi se setkáváte? 

Reakce jsou zatím báječné. Většinou mi přichází od žen, kterým ta kniha otevírá oči. Říkají: Já si celý život myslela, že jsem porouchaná, a ono je to ADHD.

Často nám ženy děkovně píšou, že chodí na diagnostiku a přicházejí na to. Knihu dávají číst svým partnerům, aby jim bylo jasné, jak s nimi fungovat. Protože my to tam tak trochu říkáme. 

Čtěte také

iROZHLAS

Psychiatr: Diagnostika ADHD u dospělých je detektivní práce. Někteří lékaři s tím nechtějí mít nic společného

Jsme samozřejmě rádi, že tohle kniha způsobuje, ale chtěli bychom víc. Aby se ADHD nevnímalo jenom jako to, že jsme rozbití a že jsme teď přišli na to, co nám je, jak se můžeme začít dobře léčit a jak chodit na terapii, jak získat léky a podobně.

Ale abychom se začali přemýšlet o tom, jak neurotypicky je postavená celá společnost. ADHD můžete kompenzovat do té doby, než se vám narodí děti. Ani o tom nemusíte vědět, že si to kompenzujete. Ale ve chvíli, kdy se stanete matkou, tak ty kompenzační mechanismy selhávají. 

Teprve potom se obvykle rozjíždí deprese, úzkosti a podobně. Takže problém není jen ta neurodivergence, ale i patriarchální společnost a její nastavení. 

Čeho si všímáte u svých dětí? Ve veřejném prostoru se ADHD často zlehčuje. Říká se, že každé trochu víc energické dítě to svádí na ADHD.

Jasně, my říkáme, že každý má nějakou diagnózu a můžete si poradit i bez ní. Před lety přece žádné diagnózy nebyly a taky jsme vyrostli. Ale ono jde o to, jak jsme vyrostli. Teď horko těžko zvládáme svůj vlastní život a teprve zjišťujeme, kdo jsme, co chceme a kam jdeme. 

U dětí je to s diagnostikou lepší, přece jenom se o tom začíná mluvit a dětí, na které se bere ohled, přibývá. Teprve teď ale začínají diagnózu dostávat ženy, protože výzkumy o tom, jak se projevuje ADHD u nich moc nebylo. Medicínský výzkum je genderovaný, to znamená, že si málo všímá žen a různých jiných projevů u žen. Tohle je u nás téměř v plenkách.