Zdravotnictví v bolestech

Pro české zdravotní pojišťovny by to mohlo představovat problém - zákroky v zahraničí jsou obvykle mnohem dražší, pro naše nemocné to je ale dobrá zpráva. Pokud by si prošli zpravodajství, mohli by se zase radovat - jen za poslední týden byly v nemocnicích otevřeny tři nové nebo rekonstruované pavilony a další zdravotnické zařízení si koupilo drahé moderní přístroje. Člověk by mohl získat dojem, že je vlastně všechno v pořádku, pokud by ovšem nesledoval současně informace o zadlužení nemocnic i pojišťoven a nesnázích lékařů, kterým Všeobecná zdravotní pojišťovna platí s velkým zpožděním.

Jedna věc by ale mohla naše občany překvapit, když se nechají ošetřit v zahraničí. Ve všech zemích EU kromě Maďarska a Česka se totiž musí připlácet v mnohem větší míře než jsme zvyklí. Naši nejbližší sousedé - Slováci - zavedli spoluúčast pacientů hned v první fázi své zdravotnické reformy, platí se tam 20 korun za návštěvu lékaře i za recept a 50 korun za den v nemocnici.

Podobně je to například i ve Švédsku, které je známé svým sociálním přístupem. I když jsou mezi jednotlivými státy rozdíly, ve všech se připlácí určitá suma za recept nebo procento z ceny léku. Takové poplatky totiž lidi odrazují od zbytečných návštěv lékaře a neúčelného čerpání léků, což se na Slovensku opravdu potvrdilo a taky klesl podíl korupce ve zdravotnictví. Poplatky ovšem samy o sobě nestačí k tomu, aby vznikl racionální systém, v němž by se neplýtvalo. K tomu je třeba také zúžit rozsah péče, která je hrazená ze všeobecného pojištění a za to, co už bude nadstandardní, by se jednoduše připlácelo buď hotově nebo z připojištění. To je zjednodušeně řečeno také cílem reformních zákonů, které jsou právě projednávány ve slovenském parlamentu.

U nás to ale vypadá, že je času dost. Sociální demokraté zvyšování spoluúčasti pacientů odmítají s odůvodněním, že by někteří lidé kvůli poplatkům nešli včas k lékaři a jejich onemocnění by pak bylo závažnější. Zajímavé ovšem je, že i ministři zdravotnictví ve Špidlově vládě, poté co se seznámili se skutečným stavem věcí, pravidelně dospívali k názoru, že jsou poplatky nezbytné. To byli ovšem ministři - sebevrazi. Současná ministryně Milada Emmerová se k něčemu takovému nechystá. Zastavila i slučování fakultních nemocnic v Praze, které odstartoval její předchůdce Josef Kubinyi. Nechce se ukvapit a má v úmyslu řešit pražské zdravotnictví jako celek. To se ovšem vždycky říká, když není vůle k nějakým změnám.

Například poslanci pravidelně zvažují omezení své imunity a stejně pravidelně všechny návrhy zamítnou s odvoláním, že jsou nesystémové. Ministryně Emmerová ale ví, co dělá. Jedině tak se může ve svém křesle udržet. Také vyjednává s odbory a domlouvá si s nimi pravidelné schůzky, což by mohlo signalizovat, že se na ni během krátkého času nesnese kritika ze všech stran jako se to stalo Marii Součkové.

Je jasné, že omezování rozsahu zdravotní péče hrazené z veřejného pojištění a připlácení pacientů jsou kroky hodně nepopulární. A stejně tak je zřejmé, že by se musely udělat sociálně citlivým způsobem - právě kvůli tomu, aby někdo nezůstal bez nutného ošetření, protože na to nemá. Cest, které jsou k dispozici pro zlepšení finanční situace ve zdravotnictví, ale není zase tolik, aby jejich výběr trval celá léta, aniž by se cokoli změnilo. Nejhorší, co se totiž může stát, je nedělat nic. Tempo výstavby, rekonstrukcí a pořizování nových přístrojů nepolevuje, což je dobré pro pacienty jen zdánlivě. Dělá se to totiž nesystematicky a protože zároveň chybí i dobrá informovanost pacientů, záleží kvalita poskytnuté péče hodně na náhodě a osobních kontaktech. A čím déle se nepopulární kroky oddalují, tím víc budou později bolet.