Zdeněk Veselovský (1928 - 2006)

Zdeněk Veselovský byl skutečným velvyslancem zvířecí říše v lidském světě. Vybojoval si, aby s ním některá zvířata mohla žít už na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde za svých studií tajně bydlel. Neměl kde jinde. A pak ho po všechna ta léta zvířata vítala v zoologických zahradách, ať už jimi procházel jako ředitel nebo později jako návštěvník.

Více než půlstoletí učil posluchače Československého a pak Českého rozhlasu lásce ke zvířatům. Jsem rád, že jsem čas od času mohl být při tom. První reportáž v padesátých letech začala vlastně průšvihem. Náš rozhlasový přenosový autobus náhodou strhl stánek s občerstvením. K obecnému překvapení nám ale Zdeněk nevynadal. Prý jsme mu splnili přání - ty párky se totiž prodávaly tam, kde to s ohledem na zvířatům nebylo vhodné.

Ve své funkci Zdeněk Veselovský zažil mnohé chvíle hezké, smutné i tragikomické. Nezapomenu na značně nepříjemnou událost se slonem, který se jednou nějak dostal ze slonince a po můstku si to zamířil mezi návštěvníky. Nastal zmatek. Ošetřovatel slona zastavil a přemlouval ho, aby vycouval zpátky. Slonovi se však očividně nechtělo. Pak si někdo vzpomněl, že v takové situaci je v Indii zvykem rozvinout náhle před slonem velkou bílou plachtu. A tak sebrali něco bílého na tyči, co stálo v koutě, a zamávali s tím před slonem, který skutečně zděšeně couvl zpátky. A pak se všichni rozesmáli - až na jednoho pána. Slona totiž zahnal úspěšně zpátky transparent do prvomájového průvodu, na němž stálo: Se Sovětským svazem na věčné časy. A to pak byla mela.

Nejvíc však Zdeňka Veselovského v životě ranilo, když ho jistý člověk osočil, že pro svou zábavu sadisticky ubil slona a nechal se přitom nafilmovat. Ve skutečnosti tehdy ředitel zoo milosrdně zastřelil umírající, nesmírnými bolestmi trpící zvíře. To byla rána, která Zdeňka bolela až do smrti - možná víc, než když byl v normalizační době z ředitelského místa sesazen.

Ještě v létě jsme se u něho doma domlouvali, že spolu natočíme seriál o těch zvířatech, která se stala jeho domácími přáteli, a o tom, co s nimi prožil. Moc se na to těšil.

Zdeňka Veselovského budou postrádat nejen jeho čtenáři, naši posluchači, ale i jeho poslední psí kamarád, dovádivá jezevčičí slečna, která s ním už na procházku do Kinského zahrady nepůjde.

----------------

Prof. RNDr. Zdeněk Veselovský, DrSc.

Narodil se roku 1928 v Jaroměři. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v jejích zoologických ústavech pracoval do roku 1959. Třicet let (1959 - 1988) řídil pražskou zoo. Za tu dobu ji pomohl přebudovat z provinční zahrady ve významnou evropskou a světovou instituci. Za jeho působení se pražské zoo podařilo získat mezinárodní prestiž. Přispěl k tomu například zásadní podíl na záchraně koně Převalského či jedny z prvních světových odchovů gepardů, levhartů obláčkových, vlků hřivnatých, tučňáků Humboldtových a dalších obtížně se rozmnožujících druhů.

Především byl ale velkým milovníkem zvířat a zastáncem zoologických zahrad, ve kterých viděl nezastupitelnou kulturní a vzdělávací instituci. Byl prezidentem (1971 - 1975) a posléze čestným členem Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad (IUDZG). Celkem 25 let také předsedal Československé společnosti ornitologické a dlouhá léta působil jako místopředseda zoologické společnosti při Akademii věd České republiky.

Od roku 1993 působil jako profesor na Biologické fakultě v Českých Budějovicích. Patřil k předním popularizátorům etologie, je autorem řady vědeckých prací i popularizačních knih, např. Výlet do třetihor (1969), Vždyť jsou to jen zvířata (1975), K pramenům Orinoka (1989), Chováme se jako zvířata? (1992), Obecná ornitologie (2001), Etologie (2005).