Zdeněk Velíšek: Nová francouzská vláda a Evropa

Právě v takovýchto šťastných pádech vlády s jejich okamžitým vzkříšením má francouzská politika velkou praxi. Prezidenty, to jest skutečné šéfy vlád, výměna portefejí mezi ministry a odchod dvou, tří z jejich řad nezasáhne.

Nicméně prezidentova reakce na politické neúspěchy vlády je tu nepřehlédnutelná. Prezident udělal, co mohl. Tak by se to dalo hodnotit i tentokrát. Ale jsou tu okolnosti, které z tohoto stereotypu, z této vaudevillové a tradiční epizody, mohou tentokrát udělat jen otvírací tah šachové partie, nad kterou se může i Evropské unii v příštích týdnech tajit dech.

Ve vzduchu visí hrozba rozpuštění parlamentu, tedy hrozba pádu francouzské vlády. Hollandovi socialisté mají v této chvíli v poslanecké sněmovně pouze o jeden hlas víc než potřebují k dosažení ústavní většiny. A mezi poslanci vlastní strany má socialistický prezident v této chvíli čtyři desítky odpůrců .

Čtěte také

Mají jeho politiku za příliš sociálně demokratickou, což je pro skalní fracouzskou levici a v jejím rámci i pro mnohé socialisty něco pohoršlivého. Když prezident minulý týden oznámil že svou politiku zaměří na vytváření příznivějších podmínek pro podnikatelskou sféru, vzbouřil se už i jeho vlastní ministr hospodářství, Arnaud Montebourg, a s ním další dva členové vlády.

Montebourga, který už v právě jmenované vládě nefiguruje, zná Francie jako chronického bouřliváka, ale jeho příklad otevřeného nesouhlasu s prezidentem i s premiérem může přece jen, vzhledem k neúspěchům jejich dosavadní politiky, inspirovat i další socialisty.

Na uvolněný post ministra hospodářství Hollande dosadil člověka ze svého blízkého okruhu, 36letého Emmanuela Macrona, který své přednosti v oblasti financí dokazoval dříve v soukromém bankovnictví|foto: ČTK/AP, Christophe Ena,ČTK

Ostatní strany radikální levice už vláda na své straně nemá od dřívějška. A popularitu u nich si prezident republiky nezvýšil asi ani tím, že na uvolněný post ministra hospodářství dosadil člověka ze svého blízkého okruhu, 36letého Emmanuela Macrona, který své přednosti v oblasti financí dokazoval dříve v soukromém bankovnictví.

Francouzská radikální levice má tedy teď o důvod víc označovat prezidentovu politiku za sociálně-liberální nebo přímo za liberalistickou.

Čtěte také

Co se ale ve Francii stane, jestli socialisté v parlamentu svou vládu nepodrží?! Není jisté, že by ji volební kyvadlo nahradilo jako vždy vládou tradiční, umírněné francouzské pravice.

Ta si vnitřními spory kope hrob, nad kterým si už teď vůdkyně krajní pravice, antievropské Národní Fronty, Marine Le Penová musí duchu říkat: To by v tom byl čert, aby mi to v příštích prezidentských volbách nevyšlo, když jsme právě teď vyhráli ty evropské.

Na tuhle nepříjemnou okolnost by demokraté – ať už orientovaní spíš sociálně nebo spíš liberálně – neměli v současné době zapomínat. A to nejenom ve Francii.

(Zleva) Francouzský prezident Francois Hollande a premiér Manuel Valls|foto: ČTK/AP, Christophe Ena,ČTK