Zdeněk Velíšek: Evropská unie a současný vztah k Ukrajině

Ukrajina, Kyjev, Majdan (24. 2. 2014)
Ukrajina, Kyjev, Majdan (24. 2. 2014)

Po několik týdnů po Janukovyčově odmítnutí podepsat asociační dohodu s Evropskou unií měly události na Ukrajině podobu zápasu mezi autoritářskou, na Moskvě závislou vládou a značnou částí národa, která se nehodlala vzdát snu o evropské Ukrajině.

Majdan byl v těch prvních týdnech Euromajdan a z hesel, která se z něho rozléhala, bylo nejsilnější „Za evropskou Ukrajinu“. Silně to připomínalo české „Zpátky do Evropy“ z prvních let po sametové revoluci. Naštěstí pro nás už bez policejních zásahů. I tak – připomeňme si to - trvalo od listopadové revoluce dalších čtrnáct 14 let, než se nám Evropa otevřela dokořán. Do Unie jsme vstoupili teprve před deseti lety.

Na Ukrajině Janukovyčův útěk a převzetí moci politickou opozicí a také vůdci Majdanu, tedy opozice živelné, stvrdily vítězství evropské myšlenky nad dosavadní východní orientací režimu, ale teď už je to jen jedna z věcí, o které se v tom dramatu jedná. Opona za ním ještě nepadla. Bez obligátní divadelní přestávky, přichází další dějství. Zdaleka v něm nepůjde jen o podpis odložené asociační dohody, tedy o zahraničněpolitickou orientaci země. Teď se už jedná o všechny tváře nové identity Ukrajiny: především o její charakter demokratického státu s hospodářstvím založeným na zdravých základech a s potenciálem budoucí prosperity.

Samo o sobě to je nový gigantický úkol, jak potvrzuje každá další zpráva z Kyjeva. Ale síly, které v naprosté jednotě dokázaly rozbít zkorumpovaný režim, už začaly odhalovat svou nebezpečnou různorodost a neslučitelnost svých cílů.

Přitom teď mají hájit novou identitu země pod tlakem mocnosti, která ještě neuplatnila své trumfy, ba ani neodhalila své zájmy. Pokud by měl asociační dohodu Ukrajiny s Evropskou unií podepsat nový prezident, má Moskva ještě dost času to všechno udělat. Ukrajinci si ještě nemohou dovolit příliš rozdrobit svou proevropskou frontu partikulárními zájmy, těch, kdo ji po tři měsíce udrželi tak obdivuhodně jednotnou.

Ani Evropská unie nemá čas prožívat dlouho pocit uspokojení nad tím, že byla přitom; že se na ukrajinské drama nedívala jen u televize, ale její vyjednavači byli často v epicentru hektického přerodu Ukrajiny. Důvod k uspokojení to ale je, to je třeba uznat. Fakt, že Evropská unie přispěla k úspěchu zápasu Ukrajinců - nejdříve o tu asociační dohodu a pak už o novou identitu státu - lze považovat za jeden z řídkých úspěchů unijní zahraniční politiky. I ona je totiž obvykle především roztříštěná. I ona bude muset hledat jednotnou pozici před novými rébusy, které jí ještě vzniknou kolem osudu Ukrajiny.