Zdánlivě chaotický Lafontaine

Stejně jako já si musel přečíst v ten páteční den vyjádření sárského předsedy zelených Huberta Ulricha, který zcela otevřeně prohlásil, že návrat Lafontaina do Sárska spíš než pomoc představuje hrozbu a že zelení teprve budou rozhodovat, jak se k nabízené koalici postaví.

Oskar Lafontaine je zkušený politický matador, který možná může působit jako chaot, ve skutečnosti své politické kroky má dlouho dopředu promyšlené. Přesto kdekoho udivil svým překvapivým rozhodnutím a následnými činy, působícími, jakoby za sebou pálil politické mosty. Opatrné, avšak jednoznačné prohlášení Huberta Ulricha by bývalo už v pátek zarazilo méně zkušeného politika - přinejmenším alespoň do té míry, že by své prohlášení zrelativizoval podmínkou - pokud samozřejmě sárští zelení na projekt společné koalice přistoupí.

Další záhadou je Lafontainovo směřování. Vzdá se politiky na spolkové úrovni, na které se v roli předsedy Levice roky zabydluje, aby nakonec z pozice řadového poslance zemského sněmu nejmenší spolkové země ovlivňoval její ne příliš významnou politiku. To nemá logiku. Lafontaine je možná levicový radikál, rozhodně však není politik, který přemýšlí a chová se iracionálně. Své kroky má nepochybně promyšlené. Patrně by ho od nich bylo neodradilo ani to, kdyby už v pátek byl věděl, jak v neděli rozhodnou zelení a že jeho straně a sárským sociálním demokratům ukážou záda.

Ve skutečnosti záměr Lafontainův je dlouhodobý a strategicky nepochybně dobře promyšlený. Vychází z povzbudivých volebních výsledků, kterých jeho strana v posledním čase nejen ve volbách do Spolkové sněmu, ale i v několika zemských volbách, dosáhla, a které může považovat za určitý trend.

Lafontainova ambice má nejen stranický rozměr, má i rozměr osobní. Rozchod se sociální demokracií ve zlém mu nepochybně nedával a možná stále nedává spát. Navzdory nahlas pronášeným prohlášením, že politika jeho strany není zacílena na oslabení sociální demokracie na německé scéně, ten záměr zcela určitě v duši chová a usilovně pro něj pracuje.

Ovládá ještě jedno umění. Nastoupit v pravou chvíli a na pravém místě. Po rozchodu se sociální demokracií se jakoby stáhnul a působil jako politik, který je zcela vyřízený. Přitom čekal jen na vhodný okamžik. Ten se dostavil v roce 2004 zaváděním Schröderovy reformy, známé jako Hartz IV. Reforma zvedla ohromnou vlnu odporu proti sociální demokracii, a to nejen v nových spolkových zemích. Lafontaine jako lidový řečník se postavil na náměstí východoněmeckých měst a pobízel své tamější krajany k zaťatému odporu. Sklízel obdiv a uznání.

Dnes je tomu podobně. Sociální demokracie se nachází v rozkladu. Je si navíc programově značně nejistá. Ztrácí na důvěryhodnosti u voličů. Tedy nastala přesně chvíle, kdy má naopak úspěšná Levice udeřit a začít pracovat na její ještě větší marginalizaci a dosáhnout v příštích volbách do Spolkového sněmu, když ne lepší, tak spolu se sociální demokracií srovnatelný výsledek. Kde jinde začít než na úrovni jednotlivých zemí.

Je to ale běh na dlouhé trati. Nevadí, že nevyšlo Hesensko, nevadí, že asi nevyjde Durynsko, dokonce i Sársko bude muset Lafontaine odpískat. Jsou ale další spolkové země. Meklenbursko, Berlín a nově rudo-rudá koalice vzniká v Braniborsku.

Nejde o to vyhrávat další zemské volby, které jsou dnes před Němci. Jde o to je přesvědčit, že Levice se stala schůdnou alternativou. A to Lafontaine umí skvěle.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .