Zapomenutý šéfredaktor Svobodného slova Jan Machoň

Absolvent třebíčské reálky maturoval ve válečném roce 1943. To už psal básně, které vycházely tiskem. O Machoňově názorové orientaci vypovídá, kde jeho díla tiskli: nejprve v časopisu středoškolských studentů Jitro, taky se hlásil k mladým katolíkům, později dokonce v literárním a kritickém měsíčníku Akord, řízeném Janem Zahradníčkem.

Prezident republiky Antonín Novotný (vpravo) udělil 6. května 1967 státní vyznamenání vedoucímu redaktorovi Svobodného slova Janu Machoňovi|foto:Emil Bican,ČTK

Po válce můžeme Machoňovy články objevit například v Peroutkově Dnešku; v říjnu 1946, v době mohutného nástupu komunistů, tam v článku Umění a příkazy píše: „Dnes je podle imperátorského – rozděl a panuj – děleno umění na staré a nové, na umění naše a vaše, revoluční a reakční, zatímco skutečnost sama snese jediné dělítko: umění a neumění.“

Machoň po válce vystřídal práci novináře v Brně, knihovníka v Jihlavě a roku 1954 nastoupil jako řadový redaktor Svobodného slova. To už mu vycházely knížky v nakladatelstvích v Brně a Havlíčkově Brodu.

Z řady jeho próz stojí za zmínku Lázeňská ouvertura (1966), která se jako jedna z prvních u nás věnovala tématu života lidí, amnestovaných v roce 1960 po nespravedlivých politických rozsudcích komunistické justice v 50. letech.

Čtěte také

Příběhy 20. století: Čtyřicet let od „Anticharty“

V září 1968 je Machoňovo jméno pod dnes už zapomenutým prohlášením kulturních pracovníků, kteří přes tíživou realitu okupace odmítli odchod do exilu a deklarovali chuť i nadále působit doma.

Pod peticí objevíme jména jako Jan Skácel, Milan Uhde, Karel Kachyňa nebo Vlasta Chramostová. S nastupující „normalizací“ se Machoňova kariéra láme: v roce 1970 se stává šéfredaktorem Svobodného slova, o rok později je zvolen poslancem za Československou stranu socialistickou.

Výtky si nechával pro sebe

Jen těžko by se ale o Machoňovi dalo mluvit jako o „normalizátorovi“ Svobodného slova. V 70. letech přijal do redakce novináře, vyhozené během čistek z jiných novin či rozhlasu.

„Málokdo by o něm mohl říct něco negativního. Byl vzdělaný, tvůrčí a chápal a sdílel naše zklamání z politického obratu po nadějných, uvolněných 60. letech. Spíše nás mladé a naivní chránil,“ řekla Marta Bystrovová, která ve Svobodném slově pracovala v letech 1966 až 1991.

V budově Melantrichu sídlila redakce Svobodného slova|foto:Jan Rosenauer

A podobně Jana Machoně zpětně hodnotí i další bývalí redaktoři. Ladislav Vencálek o něm napsal: „Vytvořil redakci z mladých a talentovaných lidí, všichni byli slušní a vzdělaní. Přátelská, svobodná a klidná atmosféra byla z valné míry právě jeho dílem. Jeho velkou zásluhu a prozíravost vidím v tom, že přijal do redakce jak zkušené harcovníky, postižené poučením z krizového vývoje, tak mladé, ze školy vyšlé novináře, z nichž dnes většina dosluhuje v předních novinách.“

Podobně to vidí i Petr Kovařík: „Dokázal se zasmát i na vlastní účet, když třeba citoval průpovídku: Šéfredaktor je vždycky vůl, i kdybych to měl být já. Nikdy nevyvolával zbytečné napětí. Jako poslanec musel mít značnou autoritu, díky níž mohl hájit články, které ve Svobodném slově vycházely. Pokud musel vyslechnout výtky k některým materiálům nebo redaktorům, snažil se je do redakce nepřenášet a zpravidla si je nechával pro sebe.“

Jan Machoň odešel z postu šéfredaktora v roce 1981. Zemřel v Praze v roce 1994, bylo mu 73 let.

Spisovatele a novináře, který deset let dával tvář jednomu z nejčtenějších českých deníků, připomene v pořadu Portréty historik Eduard Burget.