Zapomenutý šéfredaktor Svobodného slova Jan Machoň
Je to trochu neuvěřitelná kombinace: šéfredaktor celostátního deníku – poslanec – spisovatel. Za tím vším se skrývá jediný, dnes nejspíš zapomenutý člověk. Nebo vám snad něco říká jméno Jan Machoň?
Absolvent třebíčské reálky maturoval ve válečném roce 1943. To už psal básně, které vycházely tiskem. O Machoňově názorové orientaci vypovídá, kde jeho díla tiskli: nejprve v časopisu středoškolských studentů Jitro, taky se hlásil k mladým katolíkům, později dokonce v literárním a kritickém měsíčníku Akord, řízeném Janem Zahradníčkem.
Po válce můžeme Machoňovy články objevit například v Peroutkově Dnešku; v říjnu 1946, v době mohutného nástupu komunistů, tam v článku Umění a příkazy píše: „Dnes je podle imperátorského – rozděl a panuj – děleno umění na staré a nové, na umění naše a vaše, revoluční a reakční, zatímco skutečnost sama snese jediné dělítko: umění a neumění.“
Machoň po válce vystřídal práci novináře v Brně, knihovníka v Jihlavě a roku 1954 nastoupil jako řadový redaktor Svobodného slova. To už mu vycházely knížky v nakladatelstvích v Brně a Havlíčkově Brodu.
Z řady jeho próz stojí za zmínku Lázeňská ouvertura (1966), která se jako jedna z prvních u nás věnovala tématu života lidí, amnestovaných v roce 1960 po nespravedlivých politických rozsudcích komunistické justice v 50. letech.
Čtěte také
V září 1968 je Machoňovo jméno pod dnes už zapomenutým prohlášením kulturních pracovníků, kteří přes tíživou realitu okupace odmítli odchod do exilu a deklarovali chuť i nadále působit doma.
Pod peticí objevíme jména jako Jan Skácel, Milan Uhde, Karel Kachyňa nebo Vlasta Chramostová. S nastupující „normalizací“ se Machoňova kariéra láme: v roce 1970 se stává šéfredaktorem Svobodného slova, o rok později je zvolen poslancem za Československou stranu socialistickou.
Výtky si nechával pro sebe
Jen těžko by se ale o Machoňovi dalo mluvit jako o „normalizátorovi“ Svobodného slova. V 70. letech přijal do redakce novináře, vyhozené během čistek z jiných novin či rozhlasu.
„Málokdo by o něm mohl říct něco negativního. Byl vzdělaný, tvůrčí a chápal a sdílel naše zklamání z politického obratu po nadějných, uvolněných 60. letech. Spíše nás mladé a naivní chránil,“ řekla Marta Bystrovová, která ve Svobodném slově pracovala v letech 1966 až 1991.
A podobně Jana Machoně zpětně hodnotí i další bývalí redaktoři. Ladislav Vencálek o něm napsal: „Vytvořil redakci z mladých a talentovaných lidí, všichni byli slušní a vzdělaní. Přátelská, svobodná a klidná atmosféra byla z valné míry právě jeho dílem. Jeho velkou zásluhu a prozíravost vidím v tom, že přijal do redakce jak zkušené harcovníky, postižené poučením z krizového vývoje, tak mladé, ze školy vyšlé novináře, z nichž dnes většina dosluhuje v předních novinách.“
Podobně to vidí i Petr Kovařík: „Dokázal se zasmát i na vlastní účet, když třeba citoval průpovídku: Šéfredaktor je vždycky vůl, i kdybych to měl být já. Nikdy nevyvolával zbytečné napětí. Jako poslanec musel mít značnou autoritu, díky níž mohl hájit články, které ve Svobodném slově vycházely. Pokud musel vyslechnout výtky k některým materiálům nebo redaktorům, snažil se je do redakce nepřenášet a zpravidla si je nechával pro sebe.“
Jan Machoň odešel z postu šéfredaktora v roce 1981. Zemřel v Praze v roce 1994, bylo mu 73 let.
Spisovatele a novináře, který deset let dával tvář jednomu z nejčtenějších českých deníků, připomene v pořadu Portréty historik Eduard Burget.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
