Zamyšlení - 7.5. (Demokracie je tady)

Vzpomněl jsem si v této souvislosti na citát, který je vlastně historickou anekdotou. Použil ji kdysi dávno v šedesátých letech Bohumil Hrabal v předmluvě k antologii: "Bohumil Hrabal uvádí". Odehrála se dávno před válkou v pivnici Zlatého tygra a myslím, že by mohla inspirovat i dnešní politiky. Cituji:
Jednou přijel do Československa na oficiální návštěvu ministerský předseda Francie Herriot, který uměl česky. Když se setkal s představiteli politického a veřejného života první republiky, projevil přání, že by rád navštívil českou hospodu. Doprovázel jej sekční šéf, který na rohu koupil pro každého po půl kilu teplé krkovičky, a vešli ke Zlatému tygrovi. Hostinský pan Skořepa přinesl "beštek", to je talíř, vidličku a nůž, pak pečoval pouze, aby ucha půllitrů byla pořád natočena k hostovi tak, že stačí jen hmátnout, vzít a pít.
Herriot jí a pije, rozhlíží se a poznává u protějších stolů své oficiální známé. Zvedá sklenici, připíjí vzduchem na zdraví a šeptá svému průvodci:"Tam to je univerzitní profesor Hoetzel, tvůrce ústavy, ale kdo to sedí vedle něj?" Sekční šéf, pivař a štamgast Zlatého tygra, říká: "To je holičský mistr z Husovky."
Herriot pije dál, klaní se a šeptá:"Ale tam sedí předseda poslanecké sněmovny Malypetr, ale toho vedle neznám." Průvodce šeptá:"To je natěračský mistr z Melantrišky."
Herriot přiťukává vzduchem sklenicí až k oknu a pak šeptá:"Ale tam sedí president správního soudu, toho vedle ale neznám." Jeho průvodce říká:"Toho neznám taky." A tu soused zprava informuje:"To je ciselér a výrobce pohřebních svítilen z Malé Karlovky."
Co na to francouzský ministerský předseda odpověděl si ale zatím nechám pro sebe.
Snad mi ctěné publikum promine poněkud delší, ale věřím zajímavý příběh, který vypovídá o určitém klimatu, o povaze a snad i svobodě ducha. A nemyslím, že musí být nutně spojen s často idealizovanou první republikou. Ta je v tom dost nevinně, byla prostě první a tak se chtě nechtě stala referenční. Chtěl bych spíš upozornit na atributy, které obyvatele České kotliny charakterizují jako inteligentní a tolerantní národ. Jako množinu lidí, kteří své mínění a postoje opírají o svobodný, pravda často trochu cynický, nicméně vlastní úsudek. Kteří nastíněné rovnostářství vnímají jako přirozenou emancipaci bez špetky ideologie. Tihle lidé tady stále žijí a letos půjdou třikrát k volbám.
Chci se proto ve svém dnešním zamyšlení zastat všech, kteří netouží po silácké disciplíně s názvem předvolební boj ve stylu - na hrubý pytel hrubá záplata. Chci se zastat i politiků, kteří mají také právo chybovat. A chci je ujistit, že opravdu chápeme v podstatě jakákoliv sdělení, aniž se dozvíme, že jejich politický soupeř má IQ přesýpacích hodin nebo, že je to vyvrhel, který se rozhodl vyhladit český národ z mapy světa.
Ale, aby bylo jasno. Mám o svých spoluobčanech dost vysoké mínění a vím, že volební kampaň přežijí tak jako tak. I kdyby byla ještě ostřejší a ještě vulgárnější než se jeví a než se obecně předpokládá, že ještě bude. Ale proč.
Jsme dva roky v Unii, nemáme v celé své dlouholeté historii od roku 1918 stabilnější bezpečností a ekonomické zakotvení. Přes usilovnou snahu mnohých politiků se lidé nenechají otrávit. Spor o to, kdo povede zem dál, mají rozhodnout volby. Věřím, že bez ohledu na to, kdo vyhraje, bude platit ona předmnichovská historka z pivnice Zlatého tygra. Jak že to bylo, když se francouzský premiér dověděl, kdo to u Zlatého tygra sedí s prezidentem správního soudu? Cituji opět Bohumila Hrabala:
Herriot se ptá souseda:"A kdo jste, prosím, vy?" Soused přiťukává sklenicí a povídá" Já jsem domovník ze Skořepky." Ministerský předseda Francie Herriot pak prohlašuje:"Pánové, omyl. Demokracie není ve Francii, ale tady."