Zamyšlení - 22.4. (O paměti)

22. duben 2007

Během několika málo dní bude mít v Poslanecké sněmovně třetí čtení, tedy poslední před hlasováním, zákon o zřízení ÚSTAVU PAMĚTI NÁRODA. Už se o tomhle zákonu i Ústavu samotném napovídalo a napsalo hodně. Jestli něco takového je vůbec třeba, a jestli ano, tak o jaké paměti. A jak dlouhé. Od února 1948? Od května 45? Či od září 38? Nebo to vzít až k Bílé Hoře? K popravě českých pánů na Staroměstském náměstí?

To přece bylo bezpráví jako bejk - abych použil jedno z důležitých paměťových slov dnešních teenagerů, slovo téměř stejně důležité jako slovo vůl...
Na té veřejné debatě o paměťovém zákonu se mi moc líbí, jak právě komunisté a jejich věrní sloužící (ti také kvůli zase jiné paměti) chtějí působnost nového zákona o paměti posunout co nejvíc zpátky. Právě oni, kteří si těch necelých jednačtyřicet let mezi únorem 48 a listopadem 89 vlastně nepamatují.
Kdyby v tom zákonu o navracení paměti nebylo schováno tolik krve a krutosti vůbec, řekl bych ještě, že se taky těším. Kolik poslankyň a poslanců se zase odkope jako se třeba odkopal soudruh předseda klubu poslanců, tuším KSČM. Oni totiž jsou v parlamentě soudruzi i v jiných stranách, množná proto je ten soudruh předseda takto nedávno oslovil. Že si jsou blízcí, ale že ovšem má pochopení, že tihle soudruzi si nemůžou dovolit být v jeho klubu, aby neodrazovali některé své stoupence. Je příznačné, jak a kdo je proti onomu ÚSTAVU PAMĚTI NÁRODA, když má lidstvo historickou zkušenost, že ztráta jakékoliv paměti jakéhokoliv národa se tomuto národu nikdy nevyplatila a nevyplatí. Když ničím, tak tím, že bude opakovat i ty chyby, které ho už jednou přivedly do záhuby. Ne-li dvakrát. Ne-li třikrát. Taky se mi líbí, jak komunisté hlasitě žádají, aby byli v onom ústavu paměti politicky poměrně zastoupeni. Dá se to pochopit. Jednak v čase svého vládnutí dělali, co mohli, aby si soudruzi občané už od raného dětství pamatovali jen to, co jim strana dovolila, jednak takových, co odmítli si nepamatovat, se zbavovali nebo jim aspoň svým humánním způsobem zkracovali životy, takže ti teď už určitě proti nikomu a ničemu svědčit nemohou.
Kromě toho chtějí soudruzi mít i kontrolu. Aby se třeba dodatečně nepřišlo na něco, co ten dotyčný opravdu a upřímně už zapomněl. A teď by se to mělo dokonce digitalizovat! Že by si lidé mohli ony svinské činy oněch svinských lidí přečíst na webu! Tak takhle tedy ne, soudruzi!
Taky je hodně poslanců proti proto, že by tenhle ústav paměti tahal další peníze z kapes daňových poplatníků, zvlášť těch, na něž by ona vrácená paměť ukázala prstem. Onehdy jsem se od povolaných dozvěděl, že generální ředitelství věznic je úplně k ničemu, protože i ta nejmenší věznice se musí o sebe postarat sama a žádné generální ředitelství jí nepomůže. A že těch 500 úředníků co tam pracuje, pracuje především proto, aby dokázali, že je jich třeba.
Co tyhle peníze z rozpočtu raději vrazit do obnovy naší národní paměti? Aby se někdy v budoucnu nezřizoval ÚSTAV ZTRÁTY PAMĚTI NÁRODA.
Autor je spisovatelem

autor: Jiří Stránský
Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.