Zamyšlení - 19.11.

Denně teď někdo v Americe řekne svůj názor na to, jak dlouho má trvat vojenská přítomnost v zakrvaveném Iráku. Do této chvíle ale z celé škály názorů, které dosud zazněly - ať už z úst Demokratů, vítězů voleb, nebo z úst amerických vojenských velitelů - vyplývá jen to, že dát jasnou odpověď na tuto otázku je pro Spojené státy po volbách stejně obtížné jako před nimi. Ve volbách zvítězil odpor k dosavadnímu způsobu vedení války, ale vítězové - Demokratická strana - nevytáhli hned z kapsy návod na to, co dál a jak dál. Změnu strategie v Iráku ohlašovala - už před volbami - i Bushova administrativa. Zatím se ale její experti jenom přou o to, zda je možné vojenskou přítomnost v Iráku zvolna snižovat, nebo zda by nebyl lepší pravý opak: posílit americký kontingent a přece jen se pokusit stabilizovat Irák vojensky. New York Times k tomu podotkly: Amerických vojáků je tam dost na to, aby jejich ztráty byly neúnosně vysoké, a málo na to, aby zemi stabilizovali. K tomu by bylo podle amerického deníku zapotřebí půl milionu vojáků. A takový počet nemá vláda k dispozici.

I Bushovu týmu je už ale zřejmé, že změna vojenské strategie či počtu vojáků nepomůže. Irák nemůže stabilizovat žádná cizí vojenská síla, pokud nechce nastolit v zemi okupační režim. Ten Američané po Saddamově pádu protahovat nechtěli. Předali moc vládě vzešlé z voleb, ale iluze o její demokratičnosti i o jejích schopnostech řídit zemi se teď rozplývá. Nejnovější idea, zainteresovat na stabilizaci Iráku Sýrii a Irán, připadla okamžitě mnoha lidem v Americe právě tak nereálná jako ponižující. Takže na návod řešení krvavého iráckého hlavolamu se zatím stále čeká.

Otázka, co bude dál v Iráku, je jednou z priorit nejen americké ale světové politiky. Bohužel ne jedinou. Další zní, co bude dál v Afghánistánu, kde se nečekaně znovu rozhořely boje. Zvlášť naléhavě pro nás v Evropě zní potom: "Co bude dál se zabezpečením energetických potřeb lidstva?" Evropa je riskantně závislá na ruské naftě a zemním plynu a na ruských naftovodech a plynovodech. Přímo existenčně závislé jsou na nich tzv. postkomunistické země. Tedy i naše republika. Kreml ukázal v poslední době, že neváhá využít této výhody k politickému nátlaku. Nerozpakoval se ani pohrozit Evropské unii tím, že přeorientuje svůj export na nenasytnou Čínu a dynamickou Indii, jestliže evropské země nepustí ruské giganty jako je Gasprom až do distribuce energií, až do prodeje plynu spotřebitelům. Energetická závislost Evropské unie na ruských zdrojích a dopravních cestách usnadňuje Rusku obchodní expanzi do jejích členských zemí. Usnadňuje mu ji ale také nepředvídavost jejich politických garnitur, jejich neschopnost poučit se historií. Pamětníky RVHP zaráží, že místo radikální diverzifikace dodavatelů zemního plynu a nafty si Evropská unie chce svou surovinovou bezpečnost zajistit podpisem jakési energetické charty s Ruskem. Dokonce i to zatím marně! Kreml chartu podepsat odmítá. Na kohoutech plynovodů a naftovodů chce mít jen vlastní ruce.

Když jsem tu dnes přiřadil fakt, že Evropa neumí řešit otázku své energetické bezpečností, k faktu, že Amerika stojí bezradně před iráckým dilematem, udělal jsem to proto, abych opodstatnil tento závěr: Autorita západního světa, tedy autorita Evropy a Ameriky, se na mezinárodní scéně začala vytrácet. Je, řekl bych, nejvyšší čas začít ji obnovovat, má-li mít Západ - jehož osud je dnes naším osudem - důstojný podíl na určování běhu světa. Na druhé straně Atlantiku k tomu může dát impuls výsledek voleb do amerického Kongresu. Ale co nebo kdo dá impuls na té naší straně Atlantiku? Evropská unie dodnes nepřekonala stav rozklíženosti, do něhož upadla po nezdaru ratifikace evropské ústavy. Má daleko k dosažení takové síly, jaká by jí zajistila místo respektovaného spolutvůrce dějin jednadvacátého století. I tady je nejvyšší čas.