Zamyšlení - 18.2.

Od pádu železné opony bylo pro veškeré dění u nás i kolem nás výchozím bodem skončení studené války, konec konfrontačního uspořádání světa. Rok 89 se právě proto stal mezníkem, od něhož se odvíjela nová historie Evropské unie, Severoatlantické aliance i všech národů dříve podmaněných Moskvou. (V některých jazycích se takovému mezníku říká referenční bod. Bod, k němuž se všechno vztahuje.) Od ukončení konfrontace dvou ideologických bloků, žil svět a my v něm s pocitem úlevy. Neexistoval nepřítel, Jelcinovo Rusko dostávalo obrovské finanční podpory a půjčky, které se posléze odepisovaly, a zdálo se, že s penězi převezme Rusko i ideje západní demokracie. Na obzoru byl harmonický svět. Aspoň v hrubých obrysech a - ovšem - pokud jsme byli ochotni nevidět různá bezpráví. Blahodárné působení pádu železné opony na vývoj západní polokoule ale skončilo 11. září 2001. Toto tragické datum se stalo novým dějinným mezníkem. Novým referenčním bodem. Byl tu znovu nepřítel - nepřítel především Ameriky, avšak i Západu jako takového. Západní svět se ale nesjednotil na metodě boje s ním. Nový americký prezident G.W. Bush dal přednost unilaterálnímu, silovému řešení. V Afghánistánu odmítl zaútočit na Al Káidu a na talibán v rámci NATO, iráckou válku zahájil bez mandátu Spojených národů a bez většiny evropských spojenců. Vliv OSN na svět a vliv spojenců na Ameriku zeslábly. 11. září, terorismus a Bushova válka proti němu, ať si to ostatní svět přál či nikoli, se prostě staly novými určujícími faktory dalšího vývoje zdaleka ne jen na Blízkém východě.

Teď se ale objevují nové fenomény, nové události. Především válka proti terorismu, tak jak ji vede Bush, už přestává být uznávána jako cíl, kterému se má podřídit vše ostatní. Na americké domácí scéně kvůli ní ztratil prezident vládu nad Kongresem. Doma je Bush po listopadových volbách o hodně slabší a ve světové aréně ztrácí pověst neporazitelného vyzyvatele.

Že George W. Bush oslabil americkou pozici světového hegemona, to pochopili vedle íránského Ahmadinežáda už také Vladimir Putin a jeho generálové. V jejich rétorice se tento měsíc znovu objevil termín studená válka. Kreml pohrozil odstoupením od jedné z odzbrojovacích smluv, pokud by se měl realizovat záměr Washingtonu zřídit dvě základny amerického protiraketového obranného systému na území Česka a Polska. Udělám teď vsuvku: Bude-li nakonec o umístění či neumístění základen u nás a v Polsku rozhodovat výsledek jednání mezi Washingtonem a Moskvou, nebude to pro Prahu a Varšavu, známé tím, jak lpí na státní svrchovanosti, dobrou vizitkou v okolní Evropě.

Pojďme ale dál. Kreml pracuje už minimálně rok na získání pozice globální energetické velmoci. V posledních dnech usiluje o vytvoření kartelu světových dodavatelů plynu. Být v dnešním světě energetickou velmocí, to zajišťuje větší moc než systém protiraketové obrany. Rusku se už podařilo energetickým vydíráním zvrátit ukrajinskou oranžovou revoluci a zároveň nahnat strach Evropské unii, závislé na ruských dodávkách nafty a plynu. Ruský Gasprom už dokonce získává podíl na distribučních sítích plynu. Například v Německu a ve Francii. Pozdě ale přece se před třemi dny Evropská komise odhodlala na naléhání některých členských vlád Unie ustoupit od direktivy vymáhající nucené oddělení rozvodů a distribuce energií od jejich výroby, čímž chtěla rozdrobit mocné elektrárenské giganty a umožnit větší konkurenci v síťových odvětvích. Jednak se vlády nechtěly vzdát kontroly nad strategicky významnými odvětvími národního hospodářství, jednak ale sama Komise rozpoznala riziko, které pro bezpečnost Unie představuje pronikání energetických gigantů řízených Kremlem třeba až do distribuce energií v jejích členských zemích. I ČR to rozpoznala a ještě před tímto víkendem jsme se dověděli z titulků, třeba Hospodářských novin, že "Obavy z Ruska brzdí prodej ČEZ".

Většinu politiků Evropské unie přivádějí současné změny ve světové aréně k závěru či aspoň k tušení, že soudržnost Evropské unie může být pro každého jejího člena posledním obranným valem proti vnějším rizikům. Ale teprve výsledek právě zahájené debaty o osudu evropské ústavy ukáže, zda se dalším faktorem spoluurčujícím běh světa stane silná a respektovaná Evropa, nebo to, že pro své trvající rozklížení přestane mít Evropa šanci vykonávat na svět i na svůj vlastní osud určující vliv.

Jako další nový referenční bod pro utváření dějin lidstva v 21. století se vynořil, teď už s velkou naléhavostí, problém klimatické změny a spolu s ním rostoucí odhodlání části mezinárodního společenství bránit se proti jejím následkům. A v této záležitosti se vlastně Bushova Amerika vůbec nestala vůdčí silou mezinárodního společenství. Ti, kdo si uvědomují rizika globálního oteplování, mají o důvod víc k tomu, aby u nich současný americký prezident - a s ním, bohužel i Amerika - ztráceli pozici světového lídra a hegemona.

V České republice se kurz zahraniční politiky, jak jsem řekl na začátku, změnil s nástupem nové vlády, a to jakýmsi jediným trhnutím kormidla. Jakoby nebylo nutné nejdřív popřemýšlet. Jakoby nebylo nutné předvídat.