Zamyšlení - 15.4.

Jistě, nabízí se historický exkurs, který snad kažždý uvodí od památného výroku Jana Lucemburského, o českém králi, který z boje neutíká. Mohu-li velmi zjednoduššeně Lucemburkovo zvolání vnímat jako synonymum vojenské cti a odvahy, pokusme se hledat takový étos v naššich novodobých dějinách. Tady užž vystačíme s poměrně krátkou rekapitulací. Logicky a po právu se moderní československý stát opíral o vojenské zásluhy legií během první světové války. Na francouzské, italské a ruské frontě utvářely legie základy našší novodobé státnosti, ale také válečnou tradici prvorepublikového Československa. Bohužžel od té doby se užž výčet skutků hodných chrabrých bojovníků poněkud tenčí. Z této kritiky samozřejmě vyjímám vojáky, kteří se do odboje spontánně zapojili na východní či západní frontě.

Trauma, které musí kažždého vojáka v pravém slova smyslu tížžit, se samozřejmě stále jmenuje Mnichov. Anižž bych chtěl polemizovat o konsekvencích případného vojenského odporu, je zřejmé, žže pro národní vojenskou tradici je kapitulace bez boje jizva, která se nikdy plně nezahojí. Vojáci, ažž na jedinou výjimku, po Mnichovské dohodě nebojovali. Jediný, kdo se odvᾞil Němcům vojensky čelit, byl 3. prapor 8. p칚ího pluku slezského ve Frýdku-Místku. Ten vpředvečer okupace, 14. března 1939 před nastupujícím wehrmachtem zbraně nesložžil.

Jak to bylo po pětačtyřicátém roce, netřeba opakovat. Vojenská tradice utrpěla dalšší ššrám v roce 1968, kdy přihlížžela okupaci Varššavské smlouvy. A ješště většší hanbou pak bylo zneužžití armády při potlačování masových demonstrací, které v srpnu 1969 v době prvního výročí potlačení Pražského jara vypukly v celém Československu. Vojáci byli tehdy povoláni proti svým spoluobčanům.

Naštěstí, po roce 1989, po vstupu do Rady Evropy, do NATO a EU, se češští vojáci účastnili řady misí, které lze bez nadsázky označit za základ nejnovějšší české vojenské historie. Bosna, Kosovo, obě války v zálivu, Afghánistán -– to všše byly a jsou mise, za které se nemusíme stydět. Ale pozor, také historie armády užž profesionální. Tady je třeba se zastavit.

Dneššní voják je ve vššech ohledech perfektně vycvičen, vystrojen a vybaven nejmodernějšími zbraněmi. Nicméně, nabízí se jednoduchá, prapůvodní otázka. Jak je to s jeho ochotou dát se zabít! Ano, vnímáte, jak to zní tvrdě, nemilosrdně! Ale lze vůbec takovou otázku nepoložžit? Ovššemžže, se bez ní neobejdeme. Našše postmoderní doba ale antický rozměr vojáka poněkud deformuje.

Možžná si to uvědomili i poddaní Jejího Veličenstva, kdyžž tak prudce odsoudili kupčení s příběhy, které ke cti žžádné armády nesloužží. Netvrdím, žže se britšští námořníci měli nechat nesmyslně týrat a riskovat léta v drsných podmínkách vězení. Na druhou stranu bych po „úsp욹ném“ propušštění volil spíšše tichou pokoru. I průměrně disponovaný člověk rozhodně nevnímal skupinové fotografie s fanatickým iránským prezidentem Ahmadinežžádem jako standardní "family photo".

Ale ten problém je ješště složžitější. Dneššní profesionální vojáci jsou tak cvičeni -– mohou v zajetí s nepřítelem spolupracovat. Shodou okolností se tahle námořnická epizoda odehrála v době, kdy uběhlo 25 let od války Britů s Argentinci o Falklandské ostrovy. Tehdy ŽŽelezná lady překvapila celý svět, kdyžž neváhala svést o bezvýznamný ostrov tvrdou válku. Čest britského impéria byla pro baronku Thatcherovou jasným imperativem.

Jak tedy máme dnes vnímat armádu, vojáka, přísahu? Kde hledat tradici, za kterou nemusíme platit příběhy bulvárního tisku? Jak se orientovat ve světě, kdy tradiční válku – kde jsou vítězové a poražžení nahrazuje dlouhý nečitelný lokální konflikt. Navíc okořeněný takřka vššudypřítomným terorismem.

A na této nejasné, nevytyčené frontě stojí voják, který má pracovní smlouvu na půl roku. Jak se ale má orientovat, kdyžž od politiků nedostává jasné zadání, nemluvě o ujišštění, žže jeho případná ob컝 nebude zbytečná. Politici totižž neradi vedou války, kde jejich vojáci umírají. To, jistě uznáte, je v přímém rozporu s tradičním pojetím historie válečnictví. Nějak nám schází ideje, o ideálech nemluvě.

Kdyžž mi dědeček jako klukovi vyprávěl, žže při vstupu do ruských legií zatajil svou rakouskou-uherskou kaprálskou hodnost a prohlásil se za vojína, nechápal jsem to. Dnes užž tomu rozumím.