Zamyšlení - 11.2.

Ale jelikož zde - na rozdíl od případů, o nichž by se mělo v referendu rozhodovat - stojí vše černé na bílém, měli bychom se o postavení referenda v naší ústavě bez nejmenších pochybností shodnout.

Otevřme tedy tento základní dokument a hledejme tam slovo "referendum". Pokud někdo ještě myslí, že ho tam najde, záhy zjistí, že se mýlí - kde nic, tu nic. Ale nebuďme hnidopiši, v jazykovědě existuje pojem "synonymum" pro jinak znějící slova vyjadřující tentýž význam. A ústava hned zkraje ve svém druhém článku nás na synonymní vyjádření referenda navádí. Což kdybychom si dva takto navádějící odstavce druhého článku ústavy pořádně přečetli - je to jen pár slov. Takže odstavec jedna : " Lid je zdrojem veškeré státní moci. Vykonává jí prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní." Zatím konec citátu. Takže tady ještě není nic, co by referendum připomínalo. Odstavec jedna definuje naši demokracii jako zásadně zastupitelskou. To až v následujícím článku druhém najdeme pojem, který hledáme. Celé a doslova to zní takto : " Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo." Tečka a konec citátů definitivně. Dále už se v ústavě s něčím, co by referendum připomínalo, nesetkáme. Vše je tedy obsaženo v té jediné větičce druhého odstavce druhého článku ústavy, kde však záleží na každém slově. Tím klíčovým je zde slovo "může", což vylučuje povinnost či záruku, ale připouští možnost. Přitom podmětem té věty je dvojsloví "ústavní zákon", což není zákon přijatý prostou většinou, ale - jak nás poučuje článek 39 ve svém druhém odstavci - zákon takový, k jehož přijetí je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců - tedy nejméně stodvacetin - a třípětinové většiny - zde nikoliv všech, ale pouze přítomných senátorů.

Při tomto podrobném a nezvratném zamyšlení nad textem ústavy zjistíme, oč jednodušší je slovem referendum pohazovat a oč nesnadnější je pak něco takového uskutečnit. Ústavodárce dal těmito složitými podmínkami najevo velmi oprávněnou opatrnost v přístupu k tomuto dosti ošidnému prostředku výkonu státní moci. Velmi ošidná totiž může být už sama formulace referendové otázky, aby odpověď ano či ne vystihla přesné mínění hlasujícího člověka. Často se ozývají stížnosti, že nabylo uspořádáno referendum o rozdělení Československa, ale kdyby byla otázka tenkrát položena jenom tak, zdali to chceme či nechceme, zdá se, že nejen většina Čechů ale i Slováků by hlasovala pro zachování společného státu. Ovšem nejen mečiarovci a slotovci, ale také Čarnogurského křesťanští demokraté dávali zcela neústupně najevo, že chtějí svoji stoličku ve Spojených národech a svou hvězdičku v Evropské unii, čili nějakou tu federaci s mezinárodní subjektivitou pro Slovensko, což by bylo se společným státem zcela neslučitelné. Takže i po případném výsledku referenda proti rozdělení bychom se dále tloukli v nekonečných slovensko-českých potížích, zatímco takhle oba státy vzniklé bez referenda mají vztahy lepší než kdykoliv od roku 1918 a podle průzkumů už to takto vidí i 56 procent Čechů.

Slovákům rozdělení státu pomohlo kromě jiného i k tomu, že na rozdíl od nás rychle hodili za hlavu příliš komplikovaný problém evropské ústavní smlouvy a to, co jejich vládní zástupci podepsali a Evropský parlament odsouhlasil, ratifikovali parlamentem a neriskovali žádné referendum, kdy by mohly rozhodnout zcela jiné vlivy na náročná obsáhlý dokument, který by stejně nikdo z případných hlasujících nečetl.

Všimněme si, že takto bez referenda schválila tak zvanou euroústavu valná většina z 18. členských zemí a všechno se zadrhlo na referendovém způsobu ratifikace ve Francii a v Nizozemsku, kde vešly do hra zcela jiné prvky než ty, o nichž se mělo hlasovat. Přesto se v projevech politiků a v komentářích nečiní v těchto ratifikacích rozdíl, ačkoliv při parlamentním způsobu by to v těch dvou státech dopadlo jinak.

U nás ve věci euroústavy veřejnost zatím po referendu nevolá, zato u americké základny ten požadavek slyšíme stále, ačkoliv každému je jasné, že by se hlasovalo spíše o emocích než o podstatné věci. Sám nevím, jak bych hlasoval. Vím jen tolik, že pro jakékoliv referendum vždy nejhorlivěji hlasují komunisté a často s tím šermoval i Hitler, který takovou "přímou demokracii " nazýval plebiscitem. Už to stačí k tomu, abych sdílel opatrnost našich ústavodárců v této věci, tak jak jsme si na začátku tohoto zamyšlení připomněli.