Zákruty projednávání vládní evropské koncepce

Prvním kritikem návrhu vládní koncepce, který byl zatím pouze vzat na vědomí, byl prezident Václav Klaus. Po schůzce s premiérem Vladimírem Špidlou se minulý týden vyjádřil velmi ostře. Podle něj text obsahuje nesouvislou mixáž obecných proklamací, ideologických frází a nedůležitých popisných partií. Podle prezidenta z něho vzniká dojem, že ho vláda vytvořila proto, aby měla alibi pro případ kritiky, že je dosavadní proces bezkoncepční. Text je prý tak špatný, že si prezident nedovede představit, že mohl být vládě předložen a že jej kabinet vzal na vědomí.

Nyní tedy i opoziční ODS dává zase na vědomí, že se jí vládní Koncepce nelíbí a že se jí v případě přijetí bez diskuse odmítá řídit. Pokud vláda návrh schválí, bude to ODS podle svého stínového ministra zahraničí Jana Zahradila vnímat jako vládní propagandu před volbami do Evropského parlamentu. ODS ho nebude respektovat nyní i v budoucnosti. Tím se zřejmě naznačuje, že materiál nebude pro ODS závazný ani pro její europoslance, ani pro případné její politiky v ústavních funkcích v budoucnosti.

Jenže takovým politikem je už nyní prezident České republiky Václav Klaus, který zůstává čestným předsedou této strany jako její zakladatel a dlouholetý výkonný předseda. Ze své nynější ústavní funkce má nemálo výkonných pravomocí, kterými může vládě zkomplikovat její situaci. Už z Ústavy například zastupuje stát navenek, byť samozřejmě společně s vládou. Má právo se účastnit jednání vlády a to chce také v případě projednávání koncepce učinit.

Jak se zdá, vláda tuto otázku poněkud podcenila. Koncepci chce mít hotovu ještě před vstupem České republiky do Evropské unie a tedy na to má pohříchu už necelé tři týdny. Za tak krátkou dobu asi žádná příliš velká diskuse vypuknout nemůže. Je možné pak jen doufat, že si Evropa, do které Česká republika míří, nevšimne dalších vnitropolitických specifik svého nového člena, který bude svou koncepci tvořit nespíš za pochodu, za pokračujících hádek mezi vládou a opozicí.

Přitom nejde o věc bezvýznamnou. Vláda musí nějakým způsobem zadat úkoly své diplomacii, aby na jednáních Evropské unie jednala v duchu politiky České republiky. Je přitom nezpochybnitelné, že za tuto politiku má odpovědnost vláda a nikdo jiný. Jenže pokud opozice bude vystupovat proti takové politice zcela destruktivně a budou jí v tom pomáhat i další ústavní činitelé, pak Česká republika bude přinejmenším neseriozním partnerem.

Chce to proto dvojí. Aby opozice zachovala určitou loajalitu při obhajobě státních zájmů a vláda naopak aby se pokusila k takovém postoji opozici přimět tím, že zohlední její připomínky. Možné to určitě je a ve většině přistupujících i členských států se tak zpravidla děje. To, že v České republice se předvádí spíše hádky než konsensus, má už své historické tradice a popravdě řečeno, vůbec to nepřekvapuje. Koneckonců, vždy se říkávalo, že česká zahraniční politika se tvoří přinejmenším na třech místech, ve vládě, na ministerstvu zahraničních věcí a u prezidenta republiky. Změnit by se to ale mělo. Těžko bude Česká republika, jako středně velký evropský stát, prosazovat své záměry, nebude-li její reprezentace pokud možno jednotná.

Nebude to samozřejmě lehké. Názory vládních stran a opozice na evropskou integraci jsou velmi rozdílné. Svědčí o tom i některé prezidentovy výhrady. Nelíbila se mu například myšlenka o soudržnosti Evropské unie při vývoji integrace, kterou obsahuje návrh koncepce. V dopise, ve kterém koncepci kritizoval, tomu rozuměl jako odmítání tzv. vícerychlostní integrace, kterou naopak Václav Klaus uznává. Ta je podle něj totiž už dnes realitou, viz zavedení jednotné evropské měny jen v některých státech. Naproti tomu premiér Špidla se vyjádřil, že záměrem vlády je být v hlavním proudu evropské integrace. To půjde asi jen dost těžko dohromady. Povoláním politiků je ovšem hledat minimální shodu. Tak by v zájmu České republiky měli své řemeslo vykonávat dobře.