Zákon proti mudrujícím floutkům

24. září 2010

V roce 1774 vyjádřila císařovna Marie Terezie svým výnosem o obecném zřizování škol ve všech farních obcích a požadavkem, aby rodiče své děti ve věku 6-12 let do škol posílali, zájem státu na vyšší vzdělanosti obyvatelstva. Vzdělání mělo umožnit hospodářský rozvoj a současně mělo vyvést poddané "z přítmí nevědomosti", neboť panovalo přesvědčení, že právě z té pocházejí mnohé sedlácké bouře a vzpoury.

Za vlády císaře Františka I. (1792-1835) se však situace změnila. Pod vlivem francouzské revoluce a napoleonských válek bylo v našich zemích osvícenské pojetí školy a školní výuky odstraněno. Školy byly postaveny pod tuhý dozor spojený s cenzurou a v duchu řady příkazů měly opustit cestu, při níž údajně vychovávaly pro absolutistický stát nebezpečné "mudrující floutky".

Koncentrovaným vyjádřením této školské politiky se stalo před 200 lety - v roce 1805 - vydání Politického zřízení školského. Do dnešních dnů je svými 478 paragrafy nejrozsáhlejším školským předpisem našich dějin. Jeho základní filozofií bylo, že "Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných". Žáci proto měli ve školách získávat pouze takové znalosti, které by je nemátly a nijak nenarušovaly jejich spokojenost se stávajícími poměry. Předpis v podstatě umrtvil pozitivní rozvoj škol a vzdělanosti na dobu celé první poloviny 19. století a způsobil, že školský systém v našich zemích v tomto období ztrácel náskok, který získal svým nadějným vykročením jak tereziánskými školními reformami, tak i dalšími opatřeními Josefa II. Důsledkem pak bylo, že se začal výrazně opožďovat za zrychlujícím se evropským vývojem.

Dozor nad školami byl svěřen výlučně duchovenstvu a bylo stanoveno, že učitelem má být bohabojný muž, příkladný žactvu. Měl mít zdravé tělo, dobrý zdravý rozum, zdravé smysly a dobrou výřečnost. Při výuce se měl učitel přesně držet učební knihy a látku nijak nerozšiřovat. Měl se také vyvarovat všeho, co by ho uvrhlo v posměch a opovržení. Proto mu bylo zakázáno například i muzicírování na svatbách a pohřbech. Učitelé byli také důrazně varováni, aby se přestali toulat, aby nevedli zpustlý život a aby také zanechali "hluboce zakořeněného pekelného chlastu". Předpis ovšem zdůrazňoval i to, že vážnost učitelů poroste, bude-li v jejich domech panovati pořádek, čistota, mír, manželská snášenlivost, dobrá výchova vlastních dítek a zdárné hospodářství. Poměrně významné bylo, že připouštěl i možnost, aby se učitelskému povolání věnovaly také ženy. Tyto pozitivní jednotlivosti však nijak nevyvážily všeobecnou zkostnatělost a tmářství celého předpisu.

Podle Politického zřízení školského byla od žáků vyžadována nezměrná poslušnost vůči božské autoritě, co nejhorlivější plnění náboženských povinností a potlačování všech přirozených i smyslových pudů. Přestože byla nařízena školní docházka, leckde zůstávala jen na papíře. A ani žáci si obvykle - mimo určité dovednosti ve čtení, psaní a v počtech - neodnášeli ze škol do života nic trvalého. Často ani to, co si odnášeli, nebývalo trvalé. Ve školách se sice naučili krásně kaligraficky psát, po pár letech se ale mnohdy vraceli k pohodlnému podepisování třemi křížky.

Přestože poměrně brzy bylo zřejmé, že takový stav školství je nevyhovující a byly i zřizovány komise, které se tímto problémem zabývaly, až do poloviny století se nic podstatného nezměnilo. Pro potřebné změny nebylo nalezeno porozumění (dnes bychom řekli politická vůle) a tam, kde se alespoň částečné porozumění přece jen projevilo, rozbilo se na nedostatku peněz. Ke změnám došlo až po revolučním roce 1848 a především školským zákonem z roku 1869, který stanovil povinnou (a již i důsledně vyžadovanou a kontrolovanou) osmiletou školní docházku pro všechny děti.

autor: František Morkes
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.