Záhady rodinného života

Americká psycholožka Virginia Satirová se právě tématem ženění, vdávání, života v rodině zabývala drahná léta. Budiž řečeno hned v počátku, že potíže se vztahy mezi mužem a ženou (pokud nezkomplikujeme záležitost menšinami rozmanitých orientací), jsou zcela jistě na jednom z předních míst zájmu a obsahu našeho pozemského života (pokud ovšem nějaký jiný existuje).

Při vcelku humorném zjištění, že lidský život je premiérou a současně svou vlastní derniérou, vyhledáváme jako biologické organismy především cesty k rozmnožování se, což se v mnoha případech vyjeví jako vcelku nežádoucí, ale rozmnožovací pud, podobně jako k tomu určené orgány, jsou spravedlivě přidělovány všem lidem, bez ohledu na to, zda se dotyčný jmenuje Einstein nebo Ukázkový Pitomec.

Jak napsal správně Arnošt Lustig v knížce o přátelství s Otou Pavlem: dva city nelze ani definovat, ani pitvat - a to přátelství a lásku. Přátelství nebývá tak nebezpečné jako láska, protože ve většině případů nezanechává ani potomky, ani neobtěžuje rozvodové soudy.

Kniha o rodině Virginie Satirové (1916 - 1988) svým titulem vymezuje téma a okruh zájmu, čímž pokus o rádcovství o vnitřním ustrojení i pohybu tak složitého organismu jakým rodina bezesporu je, činí pokud možno ještě obtížnějším. Vzhledem k době života autorky vstupují do "rodinné terapie" časy hluboce zaváté loňskými i předloňskými sněhy.

Za předpokladu, že Virgine Satirová měla babičku a prabičku, které se dožily 80 let, sahá dosažitelnost přenášené zkušenosti hluboko do 18. století a stopy výchovy zabírají tak široký časový prostor, se všemi pozitivy i negativy hodnot i předsudků střídajících se dob, že v našem virtuálním století se objevují rezidua předsudků prudérních časů, stejně jako denní skutečnost, před níž by znachověli i pravidelní účastníci starořímských orgií.

Míváme ve zvyku ve své bezmocnosti předvídat budoucnost, obracet se k horoskopům, které vyrábí redakční opilec ve své oblíbené restauraci na periferii, chodit za kartářkami, jež kromě kocoura na rameni disponují i nadpřirozenou schopností uvidět v jasnovidném světle, že nás budou potkávat nesnáze z nečekané strany a naopak - příští léta nás obohatí novým vztahem.

Předpověď zcela jistě vyjde, zvláště když jsme nakloněni vidět v novém vztahu i revizora, který nás přistihl v tramvaji co černého pasažéra.

Podobným způsobem se obracíme na pseudovědecké i na skutečně vědecké knihy, publikace a příručky a podobně marně v nich hledáme návod, jak se pohybovat v tak iracionálním a těžko uchopitelném prostoru, jakým je vzájemný vztah muže, ženy a jejich dětí.

Zdá se, že tradiční rodina se v tomto tisíciletí definitivně zhroutí a nahradí ji nejspíše ekonomicko-pragmatické vztahy (ve dvou se život finančně lépe táhne), takže formální rodina se bude potácet od výplaty k výplatě a zpestřovat si život romantickým vztahem s partnerem, který je pokud možno ve stejně bezvýchodné situaci.

Nebo převáží neúplné rodiny, složené převážně z opuštěných matek s dětmi, které se rozhodly žít bez někdejšího "nejlepšího muže na světě", z něhož se dříve nebo později stal vcelku obtížný inseminátor. Ten ovšem každý další vztah zatíží občasnou, zpravidla obtížnou přítomností, kdy se po letech rozpomene na něžnost své otcovské lásky a začne úspěšně bořit i jinak dost nadějnou vznikající novou rodinu. K čemuž úspěšně využije, či spíše zneužije děti, které náhradnímu tatínkovi brzy oznámí, že je páté kolo u vozu, neboť není otcem, nýbrž sponzorem. Každého sponzora tohoto druhu přivádí taková role pochopitelně do stavu blaženosti.

Je jakýmsi nepsaným zákonem, že ženy se nejraději zamilovávají do mužů, jimž mohou posloužit jako docela úspěšný hadr na podlahu, protože povědomě takový druh samce naplňuje jejich představu o nutnosti mužské nadvlády (viz kněžna Libuše). A naopak - zamilovaný změkčilec budí patřičný odpor a je zařazen do kategorie občas zábavného hodného trouby.

Jestliže jsem mluvil o stopách výchovy a stupně hodnot z hluboké minulosti, objevují se i v autorčině předmluvě, kde píše:

Musíme pěstovat a rozvíjet objevující se poupata rozumnosti a lidskosti. V náš prospěch pracují fantastické poznatky technického rozvoje a osvědčené intelektuální schopnosti. Víme, jak ověřit a vyzkoumat prakticky cokoliv. Teď je naším úkolem pracovat na vývoji lidských bytostí s morálními, etickými a humanistickými hodnotami, které by mohly tyto poznatky zužitkovat. Když to dokážeme, pak se budeme ještě těšit z naší čarokrásné planety a ze života na ní. Jsme na cestě. Patrný autorčin optimismus je zjevně základní metodou přístupu ke zvolené tématice. A patrně i k celému životu.

"Když mi bylo pět," píše Virginia Satirová, "rozhodla jsem se, že až vyrostu, stanu se dětským detektivem mezi rodiči. Nebylo mi sice úplně jasné, po čem budu pátrat, ale uvědomovala jsem si, že v rodinách se odehrává spousta věcí, které zůstávají našim očím skryté. Bylo mnoho záhad, které jsem nemohla pochopit."

Život partnerů, zvláště potom v rodinách, je skutečně plný záhad. A pokud se chceme vyvarovat životních havárií a nepředvídaných katastrof, měli bychom se vztahy k partnerovi vážně zabývat, a to, což není právě radostné zjištění, denně.

V knihách o vztazích není dobré hledat návody. Život není automatická pračka. Nenalezneme ani příručku, v níž bychom mohli hledat správnou odpověď na nesprávně položené otázky. Nelze od takových knih očekávat, že kdykoli se na obzoru vynoří problém nebo potíž, poběžíme ke knihovně, nalistujeme příslušnou stránku a ocitujeme vhodnou odpověď.

Nikdo, kdo prostuduje Ovidiovo Umění milovat, nemůže doufat, že se stane úspěšným bakalářem ve věcech vztahu, lásky a náklonnosti.

Některé cesty lidského života jsou věčné cesty. Provází je omyly, životní zklamání, tragedie i ne příliš časté okamžiky, kdy je nám na této planetě skutečně dobře.
Kniha o rodině Virginie Satirové je přesto ničím více a ničím méně než vtipnou a užitečnou pozvánkou k cestě vedoucí k pochopení života v rodině. Nebo přinejmenším - ke hledání takové cesty.