Začíná citelně chybět sociální kapitál

Zpočátku se myslelo, že jde jen o určité nedostatky v demokratických systémech, v uspořádání politických a ekonomických institucí a doufalo se, že budou dříve či později odstraněny. Týká se to jak národní, tak evropské úrovně, jak národních, tak evropských politických poměrů. Na úrovni Evropské unie se proto často kritizuje údajná rostoucí moc Bruselu, centrálních bruselských institucí a volá se po větší roli národních vlád nebo národních parlamentů.

Na úrovni národních států se pak uvažuje například o větším uplatnění lidových referend, o možnostech, jak zvýšit podíl občanů na rozhodování o závažných otázkách země. Přitom mají obě tyto snahy hodně společného, obě chtějí vrátit rozhodovací procesy co nejblíže k občanům, což je správné, ale současně mají obě v sobě také mnoho falešného. Když se zamyslíme nad tím, kdo vlastně vládne v Bruselu, pak musíme dojít k závěru, že jsou to lidé, kteří byli vybráni ve svých mateřských zemích svými občany.

V Bruselu vládne jednak Komise Evropské unie, která je složena z komisařů, kteří tam byli vysláni svými národními vládami a pak tam rozhodují absolutně nejmocnější orgány Evropské unie, na prvním místě Evropská rada, složená z šéfů národních vlád a Rada ministrů, složená z národních ministrů. Chce-li tedy někdo omezovat vliv Bruselu, musí začít doma u svých domácích politiků, je to jen v jejich moci.

A ti, co volají po silnějším uplatňování lidových referend by si měli uvědomit, že se v referendu vytvořená většina občanů dokáže někdy rozhodovat hůře a s horšími následky než ti nejhloupější politici. Z lidových referend vzešla například většina diktátorů a tyranů.

Jinými slovy: vlastní problém dnešní politiky není v přesouvání kompetencí z jedné roviny na druhou, ve vytváření nových institucí nebo dokonalejších mechanismů tvorby politických rozhodnutí. Dnešní problém je v úpadku společně sdílených kulturních hodnot, v šířícím se hodnotovém relativismu a v neschopnosti společnosti vytvořit si společně sdílené orientace a postoje. Projevuje se to mimo jiné v tom, že už téměř chybí jisté pouto důvěry mezi politiky a občany, které by mělo být utvářeno právě na podkladě společně sdílených hodnot.

Oblíbenost a důvěra jsou sice dvě věci, ale přesto i takové mediální hodnocení oblíbenosti těch či oněch politiků je zcela vyprázdněné, zbavené jakéhokoli obsahu. Jistě si pamatujete, jak dlouho byli ještě nedávno na vrcholu těchto žebříčků politikové Gross a Buzková. Jaké hodnoty však ztělesňovali a reprezentovali, v čem mohli být vzorem pro větší část společnosti?

Dnes je na prvním místě ministryně Parkanová a ví někdo proč, z jakého důvodu? Jsou to tedy patrně vztahy a hodnocení založené na povrchních dojmech a na zdání. A proto se tak rychle mění a nemají s důvěrou nic společného. Ministr Čunek rychle získal popularitu, protože vystěhoval Rómy z jednoho města na vesnici. Teď ji rychle ztrácí, protože nedokáže věrohodně vysvětlit téměř nic z toho, co podnikal v minulosti s majetkem. Někdy to působí, jakoby měl nějakou zálibu v kontaktech s umírajícími hospodářskými subjekty, aby to mírně vyjádřil.

Jednou jel uložit větší sumu peněz do banky ve vzdálenějším městě, přičemž tato banka příští den zkrachovala, jindy dostal na konto větší sumu peněz, přesně stejnou, jakou den předtím vybrala ze svého konta firma a konečně v zastoupení další mrtvoly, jakési krachující stavební firmy, sám sobě prodal část její venkovské nemovitosti.

Někdo by mohl říci: choval se jako svobodný člověk a nám do toho nic není. Každý z nás přece chce být svobodným člověkem, mít právo svobodné volby a svobodného zacházení s majetkem. Navíc očekáváme, že demokratická společnost nám bude tato a další individuální práva garantoval a nebude nám do nich zasahovat. Problém nastává v té chvíli, kdy se takto svobodně a nevázaně začnou chovat politikové a poskytovat tak jisté vzory chování. Můžeme pak očekávat, že občané budou i nadále zachovávat nějaká společná pravidla správného a morálního jednání?

Rozhodně ne, spíše se začnou převracet normy a pravidla ve jménu individuální svobody volby. A odvolávat se na to, že přitom není porušován žádný zákon, je veskrze špatné a zavádějící. O něj sice jde také, ale hlavně jde o to, jak nedávno napsal jeden známý americký politolog Fukuyama v právě česky vyšlé knize Lidská přirozenost a rekonstrukce společenského řádu, že každá společnost závisí na řádném fungování společných sdílených kulturních hodnot.

Fukuyama se pak zabývá především tzv. sociálním kapitálem, což je soubor neformálních hodnot nebo norem, například poctivosti a spolehlivosti, kterými se řídí členové určité skupiny. Z toho se pak rodí vzájemná důvěra, která napomáhá lepšímu chodu a výkonu celé skupiny. Tam ovšem, kde chybí sociální kapitál, musí nastoupit zákony a regulace, které pod trestem usměrňují jednání lidí. Ve společnosti tím také stoupá míra vzájemné nedůvěry a každý se orientuje jen na momentální vlastní hmotný prospěch a je mu jedno, co se děje okolo něj. Říká-li se pak, že nějaké jednání není v rozporu se zákonem, ale je pouze nevěrohodné a patrně nepoctivé, znamená to ve skutečnosti, že je z hlediska společných hodnot ještě nebezpečnější než prosté přestoupení zákona.

Říkám to proto, že nepřítomnost sociálního kapitálu se pravděpodobně odráží v mnoha směrech, I tam, kde bychom to nečekali. Například ztráta vzájemné důvěry mezi lidmi má vliv na počet sebevražd a množství případů depresí. T.G.Masaryk se kdysi zabýval ve své první práci tématem sebevraždy a napsal, že jednou z jejích hlavních příčin je úpadek křesťanské víry v Evropě, čili víry v určité hodnoty lidského života.

Totéž by bylo možné konstatovat i dnes. Ale abych se vrátil k tom, co jsem uvedl na začátku tohoto komentáře. Tvrdím, že evropské společnosti nepomohou žádné velké politické reformy, žádné přestavby institucí a hlasité volání po větších svobodách. Skutečné změny totiž vždy přicházejí potichu, pomalu a hlavně zevnitř společnosti, která buď je a bude schopná obnovovat své vlastní zdroje sociálního kapitálu, nebo se bude dále atomizovat a propadat do různých depresivních stavů. A to se může odehrávat i za stále rostoucího blahobytu a větší míry konsumu. Dokonce lze říci, že čím lépe se lidé mají po hmotné stránce, tím více pociťují hodnotovou prázdnotu dnešní společnosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .