Zachrání US-DEU evropské volby?

Ztrátě perspektivy nejmenší vládní strany pak odpovídá odevzdání stranické legitimace poslanců Tomáše Vrbíka a Mariana Bielesze před několika dny. Jejich argumenty o tom, že nejsou spokojeni s plněním stranického volebního programu nepůsobí příliš věrohodně. Od voleb do poslanecké sněmovny v létě 2002 bylo jasné, že buďto unionisté zamíří do vlády a de facto rezignují na svůj program, nebo na něm budou trvat a z opozičních lavic se budou snažit přilákat další voliče. Především u Tomáše Vrbíka je jeho argumentace zarážející.

Vždyť do sněmovny nastupoval jako náhradník za Hanu Marvanovou v době, kdy byly karty jasně rozdány. Tedy unionisté byli ve vleku událostí a pasivně asistovali sociálním demokratům při uskutečňování jejich plánů. Z hlediska reálné síly Unie svobody-DEU je v tuto chvíli podstatné, že kvůli odchodu Vrbíka s Bieleszem je její postavení ve vládní koalici výrazně slabší než na začátku volebního období. Podle očekávání tento stav vyvolává v řadách unionistů znepokojení. To se vedení strany snaží zmírnit tvrzením, že pesimismus není na místě a že situaci zlepší volby do Evropského parlamentu.

V dopise členům strany Petr Mareš dokonce píše o plánech na zisk dvanácti procent hlasů v prvních evropských volbách v historii České republiky. Tento optimismus se příliš neopírá o reálná fakta. Například pohled do průzkumů veřejného mínění dokazuje, že se strana pohybuje hluboko pod pětiprocentní hranicí. A tu musí každý kandidující subjekt překonat, pokud chce získat nějaké to křeslo v Evropském parlamentu. Dalším argumentem proti smělým plánům na zisk vysokého počtu hlasů je neschopnost unionistů sestavit kvalitní kandidátku ve spolupráci s menšími politickými subjekty.

Někteří politologové sice tvrdí, že pět krát nula je stále nula. Přesto by sjednocená kandidátka byla lepší než roztříštění sil, byť malých. Přitom se původně zdálo, že unionisté půjdou do voleb do Evropského parlamentu společně s Cestou změny, Liberální reformní stranou, Občanskou demokratickou aliancí a možná ještě některými dalšími malými liberálně orientovanými politickými subjekty. Předpokládalo se rovněž, že kandidátku povede bývalý kancléř presidenta Václava Havla Karel Schwarzenberg. Jeho pozici měl víceméně formálně potvrdit prosincový sjezd unionistů. Na něm však došlo k překvapivému zvratu.

Delegáti se rozhodli, že svěří první místo senátorce Heleně Roegnerové. Zdůvodnili to hlavně tím, že včele kandidátky chtějí mít svého člověka. Paradoxní je, že Roegnerová není členkou strany. Spřízněnost s unií lze najít v tom, že na její kandidátce usilovala o senátorské křeslo. Právě jméno Roegnerové popudilo zbývající strany a ty se rozhodly, že do evropských voleb vyrazí na společné kandidátce bez unionistů. Takže Unie svobody-DEU vyslala voličům signál, že není schopna zvládnout sjednocení malých stran. V posledních dnech se zdá, že společná kandidátka není úplně vyloučena. Unie svobody-DEU také tímto měněním postojů potvrzuje pověst neseriózního partnera. Tu si vysloužila především na úrovni vládní koalice.

Vedení strany nemá situaci zcela pod kontrolou a proto nemůže zaručit, že co slíbí, bude splněno. To samozřejmě nevytváří nejlepší obraz strany v očích veřejnosti a projevuje se to v katastrofálně nízkých volebních preferencích. Vzhledem k tomu, že se unionisté vehementně brání, aby je do evropských voleb vedla známá tvář Karla Schwarzenberga, jako by o úspěch v těchto volbách ani nestáli. Přitom do Evropského parlamentu budou lidé v České republice vybírat hned 24 zástupců. A kdyby se unionistům podařilo získat alespoň jedno dvě křesla, mohlo by to být pro stranu a především pro voliče povzbuzení.

Z nejrůznějších průzkumů veřejného mínění vyplývá, že lidé, kteří chtějí vybírat kandidáty, tvrdí, že se budou řídit osobními kvalitami jednotlivců a že nebudou brát příliš v potaz za jakou stranu se budou o přízeň voličů ucházet. Takže z tohoto úhlu pohledu je vhodnějším lídrem kandidátky Karel Schwarzenberg než Helena Roegnerová. Problém je v tom, že mandáty budou rozdělovány podle poměrného systému. Takže lidé budou v konečném důsledku stejně volit dané kandidující uskupení a nikoli jednotlivce. Z tohoto úhlu pohledu jsou šance unionistů na úspěch mizivé.