Za co vděčíme Keltům?

Bójové prý byli neobyčejně pilní, a navíc to byli zruční řemeslníci, umělci a stavitelé. Byli však i zdatnými válečníky, a nejen muži, i ženy se účastnily bojů. Bitvy se Keltové pokoušeli řešit individuálním soubojem mezi veliteli armád, který rozhodoval o výsledku celého sporu. Tuto metodu uplatňovali i za válek s Římany. Jejich bojové schopnosti byly tak nechvalně známé, že Caesar výslovně zakázal svým generálům, aby na tyto souboje přistupovali.

V Čechách a na Moravě, např. v Závisti, Stradonicích, Mšeckých Žehrovicích, Třísově a na mnoha dalších místech, byla odkryta oppida (opevněná sídliště městského typu), hradiště, valy, pohřebiště a kultovní okrsky. Jen na Moravě bylo nalezeno 400 keltských sídlišť a v počtu a hodnotě pohřebišť má naše země světové prvenství. Spolu s archeologickými nalezišti je odkrývána i historie keltských zeměpisných jmen: např. Jizera (Isar, "rychlá řeka"), Labe (Albh, "bílý") nebo Doksy (Daksa, "močál") a další. Zdědili jsme však i jiná slova, např. saponát, jenž znamenal "mýdlo", nebo silo, jež si uchovalo i význam.

Mezi předměty praktické povahy, které díky Keltům užíváme dosud, patří velké množství nástrojů: lopata, krumpáč, radlice, žací stroj, kosa, srp, brousek, mlýnské kolo, pilka, pilník, dláto, břitva, kladivo, kleště, vrták, nůžky, spínací špendlík, visací zámek, panty a závěsy ke dveřím a také pivní sud. Keltové u nás jako první razili zlaté mince (obsahující až 97 % zlata), tzv. statéry. Říká se jim duhovky, protože jejich naleziště často odkryly velké deště. Keltové rovněž používali hrnčířský kruh (hrnčířské dílny byly objeveny v Milovicích a ve Strachotíně), který byl znovu vynalezen až v raném středověku. Prý objevili i kalhoty, kdežto muži jiného kmene Keltů, Piktové, nosili sukni, již zdědili Skotové.

Díky Keltům slavíme pokřesťanštěné svátky jako Dušičky, původně nazývané Samhain, nebo Hromnice, zvané Imbolc. Na sv. Barboru dávají dívky do vody třešňovou nebo švestkovou větvičku, na Vánoce zavěšujeme zlacené jmelí, Keltové však používali přirozeně zelené jmelí. V noci 30. dubna pálíme čarodějnice, a ani netušíme, že šlo o keltskou oslavu smrti zimy a zrození jara, Beltine. Dodnes považujeme třináctku za nešťastné číslo a stejně jako Keltové klepeme na dřevo, abychom něco nezakřikli. Stromy totiž pro ně měly velký význam; některé uctívali jako posvátné, hlavně dub, a svůj horoskop odvozovali ze stromokruhu, nikoli ze zvěrokruhu. K dochovaným keltským pověrám patří i ta, že děti nosí čáp.

Věrné kopie keltských mincí|foto: Drakkaria.com

Z keltských pohádek a pověstí stále žijí draci a skřítci a v Pošumaví se prý dodnes vyskytuje bájná postava s parožím na hlavě - původně keltský bůh Cernunnos, symbol síly a hojnosti. Zvlášť překvapivé je odhalení keltského původu blanických rytířů spících v hoře. Podobná legenda se váže k vrchu Sitno na Slovensku, kde bylo odhaleno dávné oppidum. Ještě zajímavější je, že ve Francii, kde rovněž žily keltské kmeny, je míst zvaných Sitno dohromady 23.

Jako datum zániku vyspělé keltské civilizace u nás se udává rok 6 př. n. l., kdy podlehla vpádu germánského kmene Hermundurů. Genetický výzkum v roce 1999 však ukázal, že Keltové si svou etnickou identitu zřejmě uchovali do 2. až 4. stol. n. l. Dále se zjistilo, že gen CFTR mívá v naší populaci jistou mutaci (označovanou G551D) stejně často jako u ryzích keltských národů, jakými jsou Irové a Britové. Nejstarším dědictvím je tedy nejspíš keltská krev, která v nás koluje.