Vztahy mezi Spojenými státy a Německem

Tato prohlášení byla vyslovena prakticky ve stejný den, kdy před sedmdesáti lety se stal Adolf Hitler říšským kancléřem a po šedesáti letech, kdy Hitler prohrál u Stalingradu. Německá zkušenost s dvěma prohranými válkami je tak živá, že se jejich postoji nemusíme až tak divit.

Zajímavější je se zevrubněji podívat na to, jakými intelektuálními konstrukty jsou tato rozhodnutí doprovázena v německých médiích. Jak se Němci, kteří vděčí Americe za své znovuvybudování i za atomový deštník během studené války, s touto skutečností duchovně vyrovnávají, když sami tvrdí, že Spojeným státům vděčí za to, že je naučily toleranci, demokracii, lidským právům i vnímat média jako čtvrtý pilíř demokracie.

Autor časopisu Stern Heinrich Jaenecke Američanům vytýká, že dělí národy jen na dobré a zlé pod heslem: Kdo nestojí na naší straně, stojí na straně našeho nepřítele. Dále píše: "S 43. prezidentem USA přišel do Bílého domu, a tím pádem do světové politiky duch "velkého pendreku".

Jako nikdo jiný před ním ztělesňuje Bush starý americký archetyp osamoceného šerifa v kožených chráničích a s kolty nízko zavěšenými u pasu, aby nemusel dělat zbytečné pohyby, který bez milosti si vyrovnává všechny účty s bandity, zrádci, zbabělci, darebáky a ničemy. Ukazovák má vždy na spoušti a na paragrafy se moc neohlíží, neboť sám věří nejvíce svému smyslu pro právo a spravedlnost.

Proto, píše se zase třeba ve zpravodajském časopise Der Spiegel, bylo jedenáctého září 2001 tou velkou hodinou Geroge Bushe. Útok ze tmy mu nabídl velkou roli a on mohl říci, jsme ve válce. Šerif vstoupil na scénu, aby vymýtil všechno zlé ze světa, ať to stojí, co to stojí. Amerika od té doby žije ve výjimečném stavu, držená ve střehu tím, že jí Bush předkládá každý den nové a nové hororové scénáře, které zpětně zase ovlivňují jeho, takže se diví, jak je možné, že Evropané klidně pijí pivo a baví se o fotbale.

To Amerika už neumí. Jaenecke píše: Bush proměnil Ameriku v jinou zemi, institut války, relikt kamenné doby, o kterém jsme si mysleli, že je již za námi, byl Bushem rehabilitován jako řádný instrument politiky.

A tady se někde dotýkáme nejspíš jádra konfliktu mezi Německem, ale i Francií a Spojených států, neboť po roce 1989 tyto země uvěřily tomu, že neskončila jen jedna vývojová fáze, ale že začala úplně nová epocha lidstva.

Marion, hraběnka Dönhoffová, vydavatelka intelektuálního týdeníku Die Zeit, před svou smrtí napsala: Politika síly, která od začátku padesátých let ospravedlňovala zbrojení, vytvářela obraz nepřítele a tvořila praktickou politiku, tedy sebevědomí vlád a určovala tím osud lidstva v obou částech rozděleného světa, definitivně skončila.

George Bush některým Evropanům, kteří uvěřili těmto vábným myšlenkám, sen o nové epoše brutálně ukradl a proto se na něj zlobí. I to je velmi pravděpodobně jeden z důvodů rozmíšek mezi starým a novým kontinentem, kterých jsme svědky.

Naše štěstí možná spočívá v tom, že jsme si ani posledních deset let a samozřejmě ani předchozích čtyřicet let tak moc dobře nežili, takže nám Bush nemá co brát. Díky tomu naše postoje i náš hlas v nové Evropě může nabýt a už nabývá na nové váze. Americký ministr Donald Rumsfeld to formuloval velice přesně. Nová důležitá Evropa, se nachází stejně na východě, kde leží státy nedávno přijaté do NATO.