Vyznání Marie Pujmanové
Když jsem nedávno procházel archiv ČRo, utkvěl mi v hlavě titulek Vyznání Marie Pujmanové. Zajímalo mě, co se skrývá za autorčinou téměř milostnou dedikací.
Samozřejmě, že už rok vzniku Vyznání 1951 mi trochu napověděl. Ti, kteří pamatují - jak se klišovitě říká - život a dílo spisovatelky Pujmanové, by už tušili určitě víc.
Co se díla týká, patrně bych si vzpomněl na známé tituly některých knih, jejichž obsah jsem na základní a střední škole od kohosi opisoval do sešitu povinné četby, ale život Marie Pujmanové bych si vybavoval opravdu namáhavě.
Až filmově poutavý je kontext, který vám při detailnější znalosti životopisu Marie Pujmanové poskytne možnost podívat se na její Vyznání i z trochu jiné stránky. Myslím, že nemá smysl tu opakovat lehce dosažitelné životopisné údaje. Snad jen tolik.
Marie Pujmanová (rozená Henerová) pocházela z prostředí pražské patricijské rodiny: otec byl univerzitní profesor církevního práva, bratr významný neurolog. Po rozpadu manželství se Pujmanová provdala za operního režiséra Ferdinanda Pujmana. Na umělecký styl Pujmanové měla značný vliv především Růžena Svobodová, ale svůj podíl mělo i vzdělání získané přímo u F. X. Šaldy.
Později, v 50. letech 20. století, se stala jednou z hlavních propagátorek politických procesů. Např. žádala maximální tresty pro "zrádce lidu". Známý je výrok Pujmanové: "Psovi psí smrt!"
Zároveň ale udělala maximum pro to, aby z vězení dostala svého syna, který chtěl se skupinou lidí emigrovat. Ten se později sám stal spisovatelem a překladatelem, ale přestože byl dítětem budovatelsky nadšené umělkyně, na oficiálním výsluní se nehřál.
Petr Pujman na svou matku na konci 80. let 20. století vzpomínal takto:
"Já jsem matku miloval. A ona mne. Ale literárně jsme si příliš nerozuměli. Ona se domnívala, že musí sloužit krásné věci. Já zase, že musím pořád pochybovat. Napsala vynikající Lidi na křižovatce a nádherné čisté vzpomínky z mládí Pod křídly. Ona chtěla vyjadřovat současnost. Já taky. Ale imaginací."
Je někdy velmi těžké být dítětem minulosti svých rodičů. A je ještě mnohem těžší přiznat si, že právě oni mohli sloužit nejen krásné věci, ale i očividnému zlu. Jsou to jednou naši rodiče.
Zvukovou podobu tohoto článku můžete slyšet také v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 16. 3. 2007.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
