Vytvoření parlamentní vyšetřovací komise

30. září 2005

"Jejich chování je skandální a jinde by vyletěli z koalice ještě dnes," právě tak reagoval zhruba před týdnem premiér Jiří Paroubek na postoj lidovců k vytvoření vyšetřovací parlamentní komise, která by se zabývala privatizací Unipetrolu.

Uplynulo pár dnů a Paroubkův pohled na problém, který mohl odstartovat pád vlády, se diametrálně změnil. Stačila k tomu schůzka se šéfem komunistů Grebeníčkem. Po ní Paroubek oznámil, že se dohodli na vytvoření parlamentní vyšetřovací komise. Prý by se neměla zabývat pouze privatizací Unipetrolu, ale vůbec rolí soukromých firem v privatizaci celého chemického průmyslu.

Svým způsobem jde o hraní se slovíčky. Každá vyšetřovací komise, která by nechtěla fungovat pouze formálně, by se musela zabývat nejrůznějšími okolnostmi provázejícími kauzu Unipetrolu. Takže by se určitě dostalo i na roli nejrůznějších podnikatelských skupin. Paroubkovi se zkrátka nechtělo naplno přiznat, že zásadně změnil svůj postoj a ještě k tomu pod vlivem komunistů. Realita je však právě taková.

Čím si komunisté mohli vznik komise vynutit? Podle všeho jde o pokračování výměnného obchodu. Sociální demokraté nebudou bránit vzniku komise. Komunisté tak budou moci svým voličům dokázat, že jsou mocní a hlavně že nebudou krýt žádné nekalosti. Sociální demokraté na oplátku zase mohou počítat s podporou komunistů při hlasování o novém zákoníku práce. A protože sociální demokraté chtějí být stranou, která hájí zájmy zaměstnanců, mají prvořadý zájem na tom, aby zákoník prošel. Tím spíš, že v něm má zůstat zachována silná pozice odborů. Vzhledem k tomu, že sociální demokraté s komunisty dají dohromady ve sněmovně sto jedenáct hlasů, neměli by mít problém své představy prosadit.

Takže je velmi pravděpodobné, že projde jak zákoník práce navrhovaný sociálními demokraty, tak vyšetřovací komise. Formální zadání její práce bude vycházet z dohody mezi KSČM a sociální demokracií. Rovněž je velmi pravděpodobné, že v jejím čele bude komunista. Tím si tato strana zajistí publicitu prakticky ve všech sdělovacích prostředcích. Kdo jiný by o práci komise měl informovat veřejnost, než právě předseda. Sociální demokraté trochu riskují, že fungování komise bude zajišťovat negativní reklamu straně.

Lze si totiž představit, že na veřejnosti se budou přetřásat jednotlivé vyšetřovací kroky a nejrůznější podezření, kterými se komise bude zabývat. Zároveň je však velmi pravděpodobné, že tyto spekulace rychle skončí. Komise by totiž měla fungovat pouze do konce ledna příštího roku. Samozřejmě by její mandát mohl být prodloužen. Vzhledem ke zmiňované většině ČSSD a KSČM ve sněmovně je to však nepravděpodobné.

Znamená to, že případný rozruch včas utichne a sociální demokracii v předvolební kampani nepoškodí. Tím spíš, že žádná parlamentní vyšetřovací komise nikdy nic převratného nezjistila. Když se k tomu přidá neuvěřitelně krátká doba, po kterou by komise měla fungovat, získáme téměř jistotu, že k zásadnímu odhalení padouchů v kauze Unipetrol nedojde.

Ostatně to není práce pro poslance, ale pro policii a případně tajné služby. Problém je v tom, že všechny tyto složky jsou závislé na vládě a právě podezření z možné korupce některých jejich současných či bývalých členů by měly prověřovat. O tom, že se vše odehrává bez nejrůznějších politických tlaků, lze pochybovat. Takže na sporu kolem privatizace Unipetrolu a na zřízení příslušné komise je nejzajímavější fakt, že jde o demonstraci otevřené spolupráce komunistů se sociální demokracií.

K ní mohla být ČSSD povzbuzena jednak průzkumy veřejného mínění, podle kterých nevadí případná spolupráce s komunisty na vládní úrovni zhruba čtyřiceti procentům dotázaných. Jednak mohou být sociální demokraté inspirováni německými kolegy. Ti rovněž sondují případnou spolupráci s postkomunisty. V České republice je však zásadní problém v tom, že KSČM se nebyla nucena reformovat a není příliš ochotna se vzdát své stalinistické minulosti. Ani výměně včele strany na tom nic zásadního nezmění.

Přitom komunisté představují silnou parlamentní frakci, o jejíž přízeň se v nejrůznějších souvislostech ucházejí zbývající politické strany. Vytváří se tak bludný kruh. Na jedné straně by se s nezreformovanými komunisty nemělo spolupracovat, na straně druhé jsou jejich hlasy příliš velkým pokušeném, kterému nelze odolat. Zkrátka politici si s komunismem nedokázali poradit a ten jim přerůstá přes hlavu. Samozřejmě k velké radosti komunistů.

autor: Petr Hartman
Spustit audio