Vytrvalost justičního čekatele

To se však v některých případech nestalo, byť odmítnutí jmenování bylo spojováno s nízkým věkem justičních čekatelů. V době, kdy měli obléknout soudcovský talár, jim ještě nebylo třicet let. Václav Klaus zastává názor, že takovíto lidé jsou na výkon tak významné funkce příliš mladí a nevyzrálí. Hlava státu však v tomto pojetí naráží na stanovisko soudu. Podle něj může být důvodem pro to, aby prezident navrženého kandidáta do funkce soudce nejmenoval, pouze nesplnění zákonných důvodů. A dosud všichni ministerstvem spravedlnosti navržení soudci tyto důvody splňovali. Úspěšně prošli jak potřebnou čekatelskou praxí, tak složili i zkoušky.

Hrad zatím zastával názor, že prezident republiky může soudce jmenovat či nejmenovat zcela podle vlastního uvážení. V tomto pojetí by pak hlava státu nemusela své rozhodnutí vůbec nijak zdůvodňovat. Nejmenování některých soudních čekatelů okomentoval v minulosti Nejvyšší správní soud jako zcela bezprecedentní vybočení ze zvyklostí při jmenování soudců v našich novodobých podmínkách demokratického a právního státu. V této souvislosti je zajímavé, že ministerstvo spravedlnosti některé z odmítnutých čekatelů navrhlo znovu ke jmenování později a prezident nakonec většinou těmto návrhům vyhověl. Problém však měli ti, kteří se do sporu s hlavou státu pustili soudní cestou. Většina z nich dané žaloby postupně stáhla a nakonec soudci byla jmenována.

Naopak Petr Langer vytrval a přes několik příznivých verdiktů se soudcem zatím nestal. Přitom v době, kdy skládal justiční zkoušky, dosáhl jednoho z nejlepších výsledků ze všech zúčastněných. Vývoj tohoto případu vyvolává dojem, že jde o jakýsi prestižní souboj, kdy chce hlava státu dokázat, že pouze na ní záleží, kdo se soudcem stane a kdo nikoli. Bude tedy zajímavé sledovat, jak se postaví k nejnovějšímu soudnímu verdiktu. Nebylo by překvapením, kdyby celý spor pokračoval podáním ústavní stížnosti. Pokud by k tomu došlo, bylo by to dobře. Nejvyšší soudní autorita v zemi, tedy Ústavní soud, by pak mohla rozhodnout o tom, zda je výkon funkce prezidenta republiky nadřazen nad zákony a zda nepodléhá kontrole soudů.

O tom se dá dlouho polemizovat, podobně jako o tom, kdo a kdy by měl obléct talár soudců. Například je sporné, zda se kvalifikace soudců výrazně mění s přibývajícím věkem a kde leží hranice, odkdy už jsou pro výkon takovéto funkce dostatečně vyspělí. Je to třicet let, čtyřicet nebo až padesát? Jednoznačná odpověď neexistuje. Tím spíš, že i mladý člověk může kvůli nejrůznějším životním okolnostem nasbírat někdy i za pětadvacet let života více zásadních podnětů a projít několika osudovými zkouškami, než někdo za celý dlouhý život. Navíc na jednotlivých soudech by se určitě našla celá řada mladých soudců, kteří jsou ochotni a schopni hledat a nacházet ve svých rozsudcích spravedlnost.

Stejně tak by se našla celá řada soudců nad padesát, kteří na svoji funkci očividně nestačí. A někdy i kvůli svým osobním zkušenostem. Tedy kvůli svému působení v talárech za komunistického režimu a kvůli určitému zkostnatělému myšlení. Proto se stahují za hradbu procesních předpisů a s jejich pomocí přesouvají odpovědnost za jednoznačné rozhodnutí na někoho jiného. Samozřejmě tyto typy soudců se najdou i mezi mladou generací a naopak celá řada zkušených soudců rozhoduje s citem pro spravedlnost a v přiměřené době.

Pro příliv mladých tváří do talárů se najdou i další argumenty. Například řada případů nese pečeť moderní doby. Takže v této oblasti není zasloužilým soudcům jejich zkušenost moc platná. Řeč je o případech týkajících se světa informačních technologií. Samozřejmě dalo by se polemizovat i o zatíženosti totalitní minulostí, o jazykové vybavenosti, o ochotě dále se vzdělávat a podobně.

To vše pouze potvrzuje názor, že brát za hlavní kritérium věk, není úplně nejšťastnější. Stejně jako snaha nejrůznějším způsobem zpochybňovat či ignorovat verdikt soudu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .