Vytrvalé snahy bývalých komunistů

11. prosinec 2002

Známý pražský advokát a publicista Milan Hulík polemizuje v časopise Polygon vydávaném v Curychu s výrokem neméně známé socioložky Jiřiny Šiklové, jak byl někdy v září tohoto roku otištěn v Lidových novinách. Ten výrok zněl takto: Pouze zázračné a předčasně dospělé dítě, nebo úplný blbec si zachovávají nezměněné názory na celý život, protože se myšlenkově nevyvíjejí. No a Milan Hulík po zdvořilé úkloně k první dámě naší sociologie nastupuje k ostrému útoku proti tomu jejímu výroku.

Omyl je v tom, že v tomto případě jde jen o to, zdali takovou, jinak pravdivou sentenci, je možno setřepat ze sebe někdejší členství v KSČ, po němž se teď zase hlavně v souvislosti s volbou nového prezidenta hodně mluví. Zde se Milan Hulík výhradně zabývá Petrem Pithartem, jemuž opět předem skládá poklonu, jakožto, jak píše nejvzdělanějšímu a nejslušnějšímu českému politikovi. Pithartem se zabývá proto, že citovaný výrok Jiřiny Šiklové byl vlastně odpovědí na to, že místopředseda Unie Svobody-DEU Ratibor Majzlík Pithartovi jeho někdejší členství v KSČ kdesi vyčetl. Milan Hulík pak ve svém článku dovozuje, že prezident republiky je přece jen funkce natolik mimořádná, že prokazatelná většina českých občanů, kteří nikdy členy KSČ nebyli má právo na to, aby třináct let po pádu Komunistického režimu byl v čele země i nadále takový prezident, který nikdy v KSČ nebyl. Neboť komunismu by v této zemi nebylo, kdyby nebylo českých komunistů a to i takových, kteří byli ve straně jen několik let.

Pro české emigranty, kteří jsou hlavními čtenáři curyšského Polygonu Hulíkova slova musí znít jako zjevená pravda. Zatím co jiřina Šiklová se v takovéto konfrontaci jeví jako apologetka těch, kteří se svým členstvím v KSČ stali spoluúčastníky strašlivých komunistických zločinů. Budiž bohu žalováno, že sama Šiklová mezi ně patří, ale budiž také připomenut její porevoluční zcela vážně míněný výrok v televizi, aby všichni komunisté doživotně platili do státní pokladny příspěvky, které před revolucí tak ochotně platili straně. Hlavně však budiž připomenuto, že Šiklová i Pithart ve straně za komunismu nejen nezůstali, ale nebyli z ní ani vyloučeni, oni zní totiž sami dobrovolně vystoupili. V tom se podobají například Janu Stráskému, nikoliv však Miloši Zemanovi, který byl po dvou letech členství vyloučen, tím méně pak Vlastimilu Tlustému či Jaroslavu Burešovi, kteří do strany vstoupili dokonce až v osmdesátých letech a byli by v ní asi zůstali dodnes, kdyby nebyla přišla revoluce. Právě v souvislosti s tím ukončením není totiž členství jako členství. Každý bývalý komunista si může ještě dnes v bezesné noci v duchu zopakovat jaké odvahy bylo třeba k ukončení členství z vlastní vůle a na vlastní riziko. O takovém odhodlání se nám notorickým nestraníkům ani nezdálo. Už sám tento čin bych považoval za jakýsi očistec a teprve pak bych k němu přidával dodatečné zásluhy disidentské a jiné.

V těchto, ale jedině v těchto případech bych Milana Hulíka poopravit a dal bych mu k úvaze, zadli při takových polehčujících okolnostech není škoda vyřadit z prezidentské volby člověka, jehož on sám považuje za nejvzdělanějšího a nejslušnějšího politika. V praxi to znamená, že by před Pithartem dal přednost někomu méně vzdělanému a méně slušnému ačkoliv právě toto by měla být rozhodující kvalifikace.

Ani Jiřina Šiklová pak asi nevěří změnám názorů až v době porevoluční, jemuž se jinak říká převlékání kabátů, to spíš lze připustit, že lidé vstupovali do normalizační KSČ bez jakéhokoliv názoru, to znamená pouze z kariérismu. V tom případě nejde o pochybený názor, ale o pochybený charakter a ten se zpravidla tak snadno nemění.

Hulíkův článek však pokračuje zajímavým směrem. Vadí mu, když slýchá v uvozovkách pokání tohoto druhu, nestydím se za to, že jsem byl ve straně. Ano obecná tolerance k této mentalitě pak přivodila podivuhodný jev. Po pádu komunistického režimu si komunisté a postkomunisté uchovávají větší vliv, než tehdy i dnes většinový nekomunisté. Zde Hulík poukazuje na psychologii a technologii moci, kterou by se dalo vysvětlit, že více než devadesát procent ministrů v polistopadových vládách byli bývalí komunisté. K tomu dodávám, že podle výpočtu jednoho mého známého z Lidového domu, jen ministři původní Zemanovi vlády z roku 1998 strávili v KSČ souhrnně více než dvě stě let, tedy v průměru přes deset let na jednoho. A to se nepočítá, což platí i pro jiné strany, kolik různých činovníků dnes jásá nad tím, že z nějakých důvodů nebyli do strany přijati ač o to někdy i opakovaně žádali. Dnes to samozřejmě pečlivě tají a prohlašují se za kované nekomunisty i když z hlediska ryze mravního nebyli o nic lepší, než ti, kteří přijati byli a vůbec už jsou nesrovnatelní s těmi, kteří v sobě našli sílu ze strany v době její plné síly vystoupit.

Základní otázka však zůstává, přímá úměra mezi obecným Štrébrovstvím a někdejším členství v KSČ nesporně platí a klasifikuje tak všechny bývalé komunisty, kteří se se stranou ze své vůle nerozešli. Prezidentský kandidát Jaroslav Bureš se ve své referendové minikampani stále prezentoval jako muž čestný a spravedlivý. To by teď nejlépe dokázal, kdyby se prezidentské kandidatury vzhledem ke své minulosti dobrovolně vzdal. I osobně by mu to rozhodně posloužilo víc, než se trapně producírovat v beznadějné úloze mouřenína, nehledě k tomu, že jeho ústupem by se ledacos zjednodušilo a vyjasnilo.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio