Výročí srpna stále promlouvá i k dnešku

Kdybychom pátrali ještě důkladněji, nějaké podrobnosti bychom mohli najít v rovině poněkud abstraktnější. Pamatuji například, jak jen několik dnů před 21. srpnem 1968 vyšel článek politologa Jaroslava Šedivého, v němž autor vyčerpal veškerou svoji odbornou erudici, aby dokázal, že sovětská ozbrojená intervence v naší zemi je z hlediska mezinárodně-politického zcela vyloučená, neboť něco podobného si Moskva ve střední Evropě nemůže dovolit, jako by už 12 let před tím západ v duchu Jaltských dohod neodbyl sovětskou intervenci v Maďarsku protesty pouze verbálními.

Vzpomněl jsem si na tyto špatné odhady situace při podobně nevěrohodném chlácholení Pražanů z úst primátora před několika dny, kdy prostý selský rozum každého musel varovat, že není nejmenší důvod k podcenění síly velké vody, když povodeň ještě nevyvrcholila ani na horním toku Vltavy, o Berounce a Sázavě ani nemluvě. Zde nutno mít na paměti slova Járy Cimrmana, který v zoufalé zásobovací situaci polárníků vyslovil ústy Čecha Karla Němce myšlenku, že za jistých okolností může být optimismus zločinem.

Ale zde už veškeré podobnosti srpna 1968 a srpna 2002 končí a tehdejší sovětskou okupaci je nutno pojímat i nadále jako záležitost ryze politickou, která měla zastavit rozběh transformace komunismu, nastartovaný něčím v tomto systému zcela nevídaným, totiž zrušením cenzury a nastolením bezprecedentní svobody slova a shromažďování. A zde je nutno při každém 21. srpnu opakovat, že vůle po této svobodě, podepřená tenkrát jejím několikaměsíčním čerstvým zážitkem se nedala zlomit pouhým náporem vojenské síly. Rusové si mohli ověřit, že zbavit svobody národ, který zná její cenu je možné jedině tím, že si najmou místní lidi, kteří to pak v jejich intencích provedou.

A tak tenkrát před 34-ti lety trvalo dalších osm měsíců, než se ten ďábelský čin podařil, ale podařit se musel, když bylo mnoho takových, kteří byli ochotni dát se umluvit za příslib podílu na nomenklaturní moci. A už od prvního okamžiku zde byl k dispozici člověk nejvhodnější - člověk, jehož na politickou scénu znovu vyneslo právě svobodnější období polednové a u něhož touha po moci byla tak obrovská, že za vidinu nejvyššího místa ve státě byl ochoten udělat takřka cokoli. Obzvláště, když tehdejší první muž Sovětského svazu Leonid Brežněv netrval přímo na popravách, což on - Husák, vzhledem k vlastním zkušenostem z komunistických kriminálů neměl také ve vlastním programu.

Ano, dr.Husák, podle okolností komunista dogmatický, slovensko-nacionalistický, liberální i katolický, soudě aspoň podle kněze, jehož si dal povolat ke svému úmrtnímu loži. Nějaký čas po srpnu 1968 ještě mátl veřejnost svým kritickým postojem k okupaci a jako by k Rusům vůbec, ale i tím s neuvěřitelnou cílevědomostí, trpělivostí a politickou obratností to se Sověty nakonec dotáhl k 17. dubnu 1969 , tedy k začátku tzv. normalizace. To by ani celé divize cizích armád nikdy s takovou elegancí nedokázaly. Stojí za to si jen letmo připomenout, jakých triků tenkrát Husák používal: většinu svých rekvizit měl ukrytu v klobouku tehdy zánovní Československé federace. V zákonných ustanoveních o rovnoměrném zastoupení Čechů a Slováků se skutečnou bravurou pouťového kejklíře použil k odstranění toho či onoho reformátora z nejrůznějších ústavních orgánů.

Ostatně, samo Husákovo okamžité splnění první sovětské podmínky, aby byl anulován tzv. Vysočanský sjezd KSČ z prvních dnů okupace bylo založeno na tom, že nějací Slováci se včas do Vysočan nedostali. Nevím, zdali se Gustav Husák ze všech těchto svých podvodů, hříchů a vlastizrádných počinů stačil před smrtí vyzpovídat, nebo zdali byl natolik správný komunista, že své politické hříchy prostě za hříchy nepovažoval. Mluvím zde o tom proto, abychom si uvědomili, že sama touha po moci může být nebezpečnější, než obyčejná touha po penězích a majetku.

Právě Husák byl vyhraněným příkladem člověka, jemuž šlo jen o tu moc, jinak to byl člověk celkem skromný. I dnes musíme hlídat v politice ty, jejichž vůle po moci nese s sebou například i snahu o porobení médií. Jsou nebezpeční i tehdy, kdy už neslouží přímo zahraničnímu uzurpátorovi, ale jen sami sobě.

rse@rozhlas.cz