Vyplácení penzí v Iráku
Neděle měla být pro americkou správu Bagdádu velkým dnem. Podařil se jí, svým způsobem, brilantní kousek. Pouhých šest týdnů po skončení bojů, bylo v neděli všechno připraveno k tomu, aby bagdádským důchodcům mohla být, podle dochovaných seznamů, vyplacena první penze. Brilantní úspěch se ovšem proměnil v tragédii s mnoha zraněními a nejméně jedním mrtvým.
Příčina? Posuďte sami. Tři sta padesát tisíc bagdádských důchodců si před válkou vybíralo každý měsíc svoje chudé penze osobně v pětašedesáti výplatních místech. V současnosti byla z bezpečnostních důvodů zprovozněna jenom jedna centrální výplatní kancelář s pokladnou. Každý den, bylo podle abecedy, pozváno čtrnáct tisíc lidí s tím, že za dvacet pět dní dojde na všechny.
Příští měsíc už bude možné otevřít větší počet kanceláří a všechno půjde snadněji. Penzisté budou spokojeni a stanou se důkazem, že Irák pod americko-britským velením funguje lépe, než za Saddáma Husajna. První den však přišel více než dvojnásobek pozvaného počtu lidí a nastaly problémy. Bezpečnost a pořádek měly zajišťovat američtí vojáci. Armády na celém světě řeší styk s velkou masou civilistů před chráněnou budovou stejně. Natahají závěje ostnatého drátu a ponechají jenom úzký průchod mezi dvěma obrněnými transportéry.
Pokud dojde k nepokojům, použijí dýmovnice, slzivý plyn, obušky anebo střelbu do vzduchu. Jenomže v neděli stály před zábrany tisíce, často tělesně postižených, a třeba i osmdesátiletých penzistů. V obrovském horku a strachu, že se na ně nedostane. Ti, kdo se nakonec dostali průchodem mezi transportéry na prostranství před budovou, omdlévali z vypětí a horka. Na místo toužebně očekávané penze, dostávali od amerických vojenských zdravotníků první pomoc.
Podle zpravodaje britského listu The Times minimálně jeden člověk zemřel. Samotná výplata penzí probíhala, v narychlo americkou správou upravených a dokonce klimatizovaných pokladnách, bez problémů. Výsledek? Amerika je špatná, křičeli, podle The Times,rozhněvaní penzisté. A ponaučení? I obrovské davy je možné při podobných příležitostech zvládat.
Vzpomeňme si na klikaté úzké přístupové koridory k pokladnám na letištích anebo stadionech. Do nich mohou vstupovat jenom pozvaní lidé, a třeba s pořadovými čísly. Než dojdou ve frontě k okénku, ještě několikrát je uniformovaný pořadatel usměrní. Vojáci jsou cvičeni na válečné situace a použít je na organizování výplat penzí znamená jenom válku znova a znova připomínat.
Podobně nešťastné je, když čeští vojáci v Basře vyhazují, z pomalu jedoucího nákladního auta, do rozvášněného davu plastové kanystry s vodou. Tak to je mnohem spíše recept na vyvolávání pouličních nepokojů než profesionální organizace životně nutné humanitární pomoci. Armády by musely mít zvláštní výcvik pro tyto situace, a to nemají. O to důležitější je, aby tomu rozuměli politici, kteří je tam posílají. V případě Iráku je ovšem situace ještě mnohem horší. Francie, Německo a Rusko zatím blokují uvolnění sankcí OSN proti Iráku. Neprojevili zatím ani tu sebemenší vůli prominout Iráku splácení Saddámových dluhů. Odmítají uvolnění exportu irácké ropy, dnes už životně důležitého zdroje příjmů pro udržení zásobování a alespoň nastartování obnovy a rozvoje země. Odmítají spolupracovat na projektu účasti sil Severoatlantické aliance v udržování pořádku alespoň v části Iráku.
Na všechno, co by rychle pomohlo Iráčanům, říkají ne, aniž by přicházeli s pozitivní alternativou. Nelze se zbavit dojmu, že se teď jedná o jakousi podivnou pomstu Spojeným státům a Velké Británii, jakoby říkali, "neposlouchali jste nás a jednostranně jste provedli invazi do Iráku a svrhli diktaturu Saddáma Husajna, tak si to teď vyřiďte sami". O prosté Iráčany nikomu nejde. A tak, namísto společného úsilí mezinárodního společenství co nejrychlejší rehabilitaci Iráku, pokračuje studená diplomatická válka a kšeftaření právě na úrok Iráčanů z dob války, jenom jinými prostředky. A o Iráčany se tím déle budou muset starat cizí armády, které to neumějí. Pax vobiscum.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.