Vyčenichané dobroty

Savci se při vyhledávání zdrojů potravy často spoléhají na čichový smysl a čich také bývá prvním, který lidem i zvířatům oznamuje, co je momentálně k jídlu. Je známo, že čichové schopnosti ovlivňuje dlouhodobé hladovění. Vědci ze Cincinnatské univerzity navíc objevili v čichových lalocích mozku receptory pro hormon ghrelin, který je spojován s pocity hladu a ukládáním tukových zásob. Podle jejich hypotézy „hormon hladu“ ghrelin snižuje detekční práh čichových vjemů, takže člověk nebo zvíře ucítí i slabší koncentraci pachové látky. Zároveň by měl svého hladového majitele stimulovat k častějšímu průzkumnému čenichání, které by mohlo odhalit zdroj jídla.

Hypotézu vědci testovali na laboratorních hlodavcích i na lidech. Potkani dostali dávku ghrelinu a kamera zaznamenávala pohyb jejich čenichu. Výsledky experimentu dokázaly, že ghrelin zvyšuje frekvenci průzkumného čenichání. Další pokud zase odhalil zlepšení schopnosti rozeznat určitý pach ve směsi. A jak vypadaly pokusy na lidských dobrovolnících? Před a po podání dávky ghrelinu lidé absolvovali takzvaný SMT čichový test (Sniff Magnitude Test), který je založený na podvědomé reakci na pachové vjemy. I v tomto případě se ukázalo, že ghrelin zvyšuje citlivost vůči různým pachům včetně těch, které máme spojené s jídlem. „Hormon hladu“ tedy člověku nejen oznamuje, že má prázdný žaludek, ale také jej zřejmě nenápadně navádí k nejbližší restauraci.

Zdroj: Journal of Neuroscience