Všeobecné spiknutí

Pokusím se to vysvětlit trochu polopatisticky...

Například - bez přístupu k informacím, které nejsou jinak dostupné obyčejným smrtelníkům, by se například nedala uskutečnit takové grandiózní odtoky peněz, tzv. "tunely" v dobách nevíc zákony nesvazované "privatizace".

Jiný příklad - bez zneužití (či vzhledem k přesnému využití) informací, týkajících se například právních kliček kolem lehkých topných olejů, by leckterých z dnešních milionářů možná ještě měnil na "Václavském Václaváku" ruličky bulharských a neplatných "leva" nevědoucím turistům za jejich těžce vydřené dolary.

To uvádím plakátové příklady, které jsou nyní považovány za zločiny...

Jsou ale i nenápadnější formy používání informací, které jsou všelijak zakryty třeba tím proslulým a proslule neprůhledným systémem tzv. "veřejných zakázek".

Jsou také příklady daleko menší a vlastně zcela neviditelné. Těmi jsou postupy při používání informací, díky kterým se jakousi zvláštní shodou vesmírných náhod může přihodit, že nejúspěšnějším podnikatelem v kraji, ve městě, v obci, v obvodě atd., je právě ten podnikatel, který má manžela, manželku, bratra, sestru, milenku, milence, atd. v rozhodujícím postavení na kraji, ve městě, v obci, v obvodě atd. a proto také jeho firma žije ze zakázek kraje, obce, města, obvodu atd. Nikdo se tomu nediví...

Dlouhá léta bylo tohle zneužívání informací k vlastnímu prospěchu vybraných vyvolených považováno přinejmenším za podnikatelskou zdatnost.

Jenže, vzhledem k tomu, že vývoj společnosti po listopadu 89 probíhal, jak probíhal, tedy, jak shora naznačeno - se všemi těmi (jak se nyní říká) "nedůslednostmi" v podobě třeba chybějících zákonů při divoké privatizaci, se všemi těmi klanovými vazbami mezi politikou a ekonomikou, se všemi provázanostmi této politicko-hospodářské klientelistické party s jinými tzv. pilíři demokracie, stalo se, že je nám nyní žít v poměrně nepřehledném prostředí, plném vzájemného podezírání skoro na všechny strany.

Radovan Krejčíř je jedním z čelných představitelů té tzv. "chytré" části národa, která se prokličkovala paragrafy k značnému jmění, za což se mu dostalo rozličných trestních stíhání. Seychelský občan českého původu nyní některé své zkušenosti z podnikatelské činnosti v Československu a Česku zveřejnil v knize, kterou prostě nazval svým jménem.

V knize je řada poměrně závažných sdělení, stavějících do nepěkného světla různé činitele, včetně (nedbale v knize přejmenovaného) bývalého ministra vnitra a ex-premiéra Grosse, včetně různých vysoko postavených činitelů policie a státního zastupitelství.

Kniha neobsahuje jediný důkaz, patří proto (zatím, pokud se nějaké uznatelné důkazy neobjeví) do literatury fikce.

Nicméně - jako vždy, když se objeví informace podobného kalibru, ocitáme se všichni v hodně neřešitelné situaci. Komu máme věřit? Máme se přiklonit na stranu, řekněme" upřímně se tvářícího "padoucha", nebo se máme (jak by se na správné občany slušelo) překulit loajálně na stranu představitelů moci, popřípadě na stranu nestranných mužů a žen zákona?

Kdyby všechna tvrzení v knize Seychelana Krejčíře byla tak absurdní, jak to o nich tvrdí všichni, kteří se jeho spiskem cítí být pomluveni, proč ta obvinění z úplatnosti, z korupce, tedy z nadbíhání zločinným podnikatelům za úplatu, mohou připadat případnému čtenáři tolik pravděpodobná? Stává se to i na Islandu? Nevěří takto svým politikům a policii i Nový Zélanďan?

Těžko... Tím chci říct, že Radovan Krejčíř jen mírně sehnul hlavu a nechal nad ní proletěl ten bumerang pokrytectví a nedůslednosti, který řada činitelů, odpovědných (i v jejich třeba malých rolích) za polistopadový vývoj, chtěla od sebe v rámci vlastního prospěchu odhodit. Myslím, že se bude vracet ještě dost dlouho...