Volební systém: poměrný, nebo většinový?

00990435.jpeg

Je lepší většinový nebo poměrný volební systém? Je zřejmé, že taková otázka je čistě rétorická, protože nic si strany nehlídají tak jako volební zákon. Ale představme si na chvíli, že se stal zázrak a parlament by se chtěl skutečně postarat o to, abychom měli volební systém, který by nejlépe odpovídal potřebám České republiky.

Jaké to jsou potřeby? Země by měla mít vládu, která bude schopná provádět reformy. Konec konců, vládnutí není nic jiného než neustálé přizpůsobování ekonomických, sociálních a administrativních systémů měnícím se podmínkám okolního světa. Vlády by - v ideálním případě - měly mít před očima situaci za deset, dvacet let, a tomu přizpůsobovat denní politické agendy. Opírat by se měly o přesvědčivé a čitelné parlamentní většiny, jinak se každý program začne topit v nepřehledné změti kompromisů, za které v posledku nikdo nenese odpovědnost.

Dodejme jeden důležitý předpoklad: vláda by neměla zneužít parlamentní většinu k tomu, aby vládní stroj začala zneužívat ke svému znovuzvolení. To předpokládá kvalitní opozici - a kvalitní média.

Teď se vraťme k volebním systémům. V čem jsou jejich výhody a nevýhody? Za výhody poměrného volebního systému se obvykle považuje jeho schopnost zajistit, aby parlament byl zmenšenou kopií názorů ve společnosti. V tomto systému je také vysoce nepravděpodobné (s výjimkou Bavorska), že by jedna politická strana ve volbách získala většinu hlasů. Ale v posledních volbách došlo i na Bavorsko, už i tam vládne koalice. Koaliční vládnutí sice rozmazává odpovědnost stran za výsledek, na druhou stranu nutí strany k dohodám a eliminuje radikální řešení jako při hodnocení skoků na lyžích.

Výhodou většinového systému je výměna vlády i parlamentu, je-li s nimi veřejnost nespokojena. Ten argument bychom neměli podceňovat: je skutečně tristní, když veřejnost ví, jací lidé tvoří politickou špičku a současně ví, že ať dopadnou volby jakkoliv, objeví se tam znovu. To byl nejsilnější argument Karl R. Poppera pro většinové volební systémy v demokracii.

Většina českých politologů většinový systém odmítá. Tvrdí, že je přenosný do zemí střední a východní Evropy asi jako pověstný anglický trávník. Prý by politická nekultura mohla vést k pokusům usurpovat moc nebo prosazovat jednostranná řešení, případně že by dvě velké a zkorumpované strany nikdo nedostal od moci.

Nejsem si jistý, jestli mají pravdu. Zaprvé, česká společnost už není rozdělená nábožensky a národnostně, jak byla za první republiky. Jedinou faktickou dělicí osou je sociální konflikt. Většinový systém by tedy stěží vytvářel napětí, že se některé názory v parlamentu neuplatní. Zadruhé, copak dnešní politická scéna není zkorumpovaná? A jak korupci odpomůže příchod pár poslanců nějaké nové strany? Zelení jsou názorným příkladem: strana jako jediná okamžitě odmítla nabídku milionu korun za ovlivňování zákona. Přičetla ji to veřejnost k dobru? Ani náhodou. Vadily jí zcela nekorupční, politické akce Zelených.

Hlavně se ale zapomíná na to, že reprodukci stejných tváří ve sněmovně garantují kandidátní listiny s velmi malou možností dávat preferenční hlasy. Ve většinovém systému by strany tento trik k dispozici neměly. Myslí si snad někdo, že by starosta Prahy 5 Jančík vyhrál ve většinových volbách? Ne. Politici, kteří se znemožnili, by se do sněmovny nedostali. Ale nedostaly by se tam ani šedivé myši. Strany by musely hledat výraznější osobnosti pro 200 volebních obvodů, nejen dnešních 14.

Jinými slovy, samočisticí mechanismy by musely dělat strany samy, jinak by na to šeredně doplatily. Jistě, mohly by pak nastat potíže s "poslušností" poslanců, ale ty jsou obvyklé. Výhody většinového systému by nebyly zanedbatelné. Rostoucí frustrace voličů začíná být nebezpečná.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .