Volby prezidenta republiky

Také Václav Havel se k tomu nechtěl jasně vyjadřovat. Pouze se nechal slyšet, že si pohrává s myšlenkou, označit konkrétní osobu jako svého nástupce. Zároveň dodával, že by mu nechtěl ublížit a že jeho jméno oznámí v pravý čas. Do volby zbývá necelý půlrok, přesto z Hradu žádné jméno nezaznělo. Vzhledem k rozložení sil na české politické scéně by to bylo stejně gesto pouze symbolické, protože Václav Havel by ho nemohl přenést do vůle politických stran.

Naopak z vůle představitelů politických stran se na veřejnost dostává jeden kandidát za druhým. Mohlo by se zdát, že najít vhodného adepta na presidenta není žádný problém. Množství jmen, která definují ve sdělovacích prostředcích, však svědčí spíše o bezradnosti a také o snaze různých klik uvnitř politických stran prosadit svého člověka a zvýšit tak svůj vliv.

Názorným příkladem mohla být polemika různých sociálních demokratů o tom, kdo by měl být jejich presidentským kandidátem. Na začátku padala jména jako Motejl nebo Zeman. Druhý jmenovaný, který odešel do politického důchodu, vzkázal, že o post hlavy státu bude usilovat pouze, když ho o to ČSSD požádá a bude to nutně potřebovat. Tím, že svoji kandidaturu sto procentně nevyloučil, vyvolal v řadách Špidlova křídla nervozitu. Vladimír Špidla se totiž o vyhraných volbách nechal jednoznačně slyšet, že hodlá přetrhat jakékoliv vazby z doby opoziční smlouvy.

Dohodu mezi ČSSD a ODS o dělbě moci ztělesňoval také Miloš Zeman. Respektive muž, o kterém se uvnitř strany a také v médiích hovořilo jako o jeho pravé ruce, tedy Miroslav Šlouf. A protože v předsednictvu strany má Šouf stále ještě silný vliv a také Zemanovo křidlo uvnitř ČSSD zatím definitivně nerezignovalo a hrozilo Špidlovi oslabením jeho pozic. Varovným signálem byla vládní krize, jejíž jeden ze scénářů směřoval k obnovení spolupráce mezi ODS a sociálními demokraty. Do tohoto schématu by se hodil Miloš Zeman jako kandidát na presidenta. Jeho šance na zvolení by pak byla relativně velká, stejně jako pravděpodobnost, že by na hradě skončil Šlouf a mohl dál tahat za nitky v politickém zákulisí.

Vladimír Špidla ustál vládní krizi a zatím se mu podařilo snížit pravděpodobnost Zemanovi kandidatury. Konkrétně tím, že Špidlovi lidé prosadili referendum, ze kterého by měl vzejít sociálně demokratický kandidát na presidentské křeslo. Zemanovi šance klesly hlavně díky rozsahu referenda. Toho by se měly zúčastnit nejenom členové sociální demokracie, ale také široká veřejnost. Výsledek by měl být pro stranu závazný. O přízeň voličů se nakonec bude ucházet víc osob, než si sociální demokraté původně představovali.

Mezi adepty by měl být například expremiér Zeman, Ombudsman Motejl, bývalý ministr spravedlnosti Bureš, někdejší president akademie věd Zahradník nebo sociolog Potůček. A protože sociální demokraté mají ve sněmovně nejpočetnější poslanecký klub a také silnou pozici v senátu, mohl by mít jejich kandidát šanci na úspěch. Poněkud paradoxně by tak mohlo dojít na přímou volbu presidenta.

Je to samozřejmě nadsázka, která vychází ze zmiňovaného referenda sociálních demokratů. Pokud by se do něj zapojila velká část veřejnosti a ČSSD svého člověka v politickém vyjednávání prosadila, přenesla by tak svým způsobem výměnné části voličů do presidentské volby. Problém je v tom, že takto pojaté referendum se dá zneužít. Ostatně jeho organizátoři přiznávají, že nejsou schopni zabezpečit jeho sto procentní regulérnost a že spoléhají na poctivost jeho účastníků. Vzhledem k tomu, co je ve hře, je to představa poněkud naivní a už dopředu snižuje vypovídací hodnotu takovéhoto referenda.

Například aféra se zaškrtnutím sociálně demokratického kandidáta Hoidara na volebních lístcích, rozdávaných některým voličům na Mostecku, dokazuje, že pokusy o manipulaci se dějí i kvůli méně významným postům, než je hlava státu. Ať už však sociální demokraté nominují kohokoliv, bez politického vyjednávaní se neobejdou. Pouze jejich hlasy totiž president být zvolen nemůže. Přitom k intenzivnímu zákulisnímu vyjednávání patrně dojde až po senátních volbách, to znamená až někdy na konci letošního roku. Horní komora parlamentu totiž projde pravidelnou obměnou, kde je ve hře hned třetina křesel. Jejich obsazení pak může výrazně zamíchat kartami před presidentskými volbami. Názorně to dokazuje postoj ODS. Ta zatím se zveřejněním svého kandidáta váhá.

Také Václav Klaus se nechal slyšet, že jasné slovo o své případné kandidatuře řekne až po volbách do senátu. To vše dokazuje, že volba hlavy státu bude hektická. A že jejím vítězem nemusí být nejlepší kandidát, ale ten, kdo nejlépe zapadne do politického obchodu, případně bude všem nejméně vadit.