Volba ředitele Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

3. říjen 2002

V minulé relaci Názorů a argumentů kolega Jan Urban vyslovil oprávněné obavy, které vyplývají z tajného hlasování, jímž Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání vybrala za ředitele svého úřadu ze sedmi uchazečů toho, jehož považovala za nejlepšího, což není nikdo jiný, než bývalý poslanec ČSSD Miloslav Kučera. Ten jak známo byl při velké televizní krizi hlavní sociálně demokratickou oporou předsedy mediální komise poslanecké sněmovny Ivana Langra z ODS.

I on, jak se ukázalo, velmi často měl co telefonicky sdělit sociálně demokratickému členu tehdejší Rady České televize Václavu Erbenovi a stál zřejmě také u kolébky dohody poslaneckých klubů ODS a ČSSD při řešení volby Rady České televize. Tato nečekaná dohoda, uzavřená přímo při zasedání Poslanecké sněmovny v lednu 2001, porazila záměr ministra kultury Pavla Dostála podporovaný původně většinou poslanců ČSSD, totiž aby Rada ČT i ostatní mediální rady Poslanecká sněmovna jmenovala pouze ze třetiny a o zbytek by se podělil Senát a prezident republiky. Miloslav Kučera dal tehdy jasně najevo, že ve věčném boji o větší nezávislost médií stojí na opačném stanovisku, než jeho stranický kolega Dostál, který pak několikrát veřejně tento svůj spor s Kučerou přiznal a postavil se za odvolání všech dosavadních víceméně politicky jmenovaných mediálních rad včetně té takzvané velké.

Podotkněme ještě, že na rozdíl od těchto svých politických aktivit, směřujících k upevňování opoziční smlouvy i ve veřejnoprávních médiích, se naopak nikdy jako člen Mediální parlamentní komise nezastal různě pronásledovaných novinářů, jako byl třeba Tomáš Smrček nebo Sabina Slonková či Jiří Kubík a nikdy se také nepostavil na stranu štiřínského správce Václava Hrubého, když byl vydírán lidmi Karla Srby a Jana Kavana, aby si něco vymyslel o údajném korumpování novinářů bývalým ministrem Zieleniecem. Místo toho jsem na jedné besedě přímo z Kučerových úst slyšel větu, že naše stanice je nejneobjektivnějším rádiem v republice. Argumenty pro toto tvrzení nebyly uvedeny, takže jsem se nemohl zbavit dojmu, že Kučerovo patrně stále ještě nestrávené desetileté angažmá v KSČ, bylo notoricky drážděno pojmem Svobodná Evropa. Pochybuji však, že bychom u něho našli přízeň nyní, kdy tento název z našeho loga odpadl, neboť podstata našeho postoje ve věcech mediální nezávislosti zůstává nezměněna padni komu padni. A nastávajícímu panu řediteli se asi nebude líbit i nadále.

Proti Miloslavu Kučerovi se často argumentuje tím, že na počátku normalizace ve funkci metodika Krajského osvětového střediska v Hradci Králové byl fakticky cenzorem písničkových textů, které teprve po jeho dobrozdání směly nebo nesměly být uváděny na veřejných vystoupeních. Miloslav Kučera se označení cenzor vždy bránil a tvrdil, že pouze dbal na mravnostní úroveň těch textů. V různých televizních konfrontacích s tehdejšími vedoucími kapel soudný divák musel uznat, že zčásti mohly být Kučerovy námitky z tohoto mravního hlediska oprávněné. To ostatně platilo i o slavných Plastic People of the Universe. Ale z větší části ani Kučera nemohl popřít, že jeho funkce byla de facto politicko hlídací a že z tohoto hlediska zasahoval i do textů motivovaných nábožensky a jinak.

Je totiž podstatný rozdíl napsat kritickou recenzi ve svobodném režimu než dávat tytéž argumenty totalitě, kde mohou sloužit k širším zákazům. Z Kučerova životopisu vyplývá, že od roku 1960, tedy hned od svých osmnácti let, jistě po nezbytné pionýrské a svazácké průpravě, byl členem KSČ, odkud byl vyloučen při stranických čistkách roku 1970. Tím také skončila ta jeho metodická činnost. Nicméně pak, ač stále mlád, neprošel obvyklým údělem vyloučených komunistů v kotelnách, maringotkách a případně i ve vězení, ale byl ponechán na Lidové škole umění v Pardubicích jako vedoucí literárně uměleckého souboru a v době začátku Charty, tedy v roce 1978 dosáhl hodnosti pro vyloučené komunisty téměř nepředstavitelné, stal se profesorem Pardubické konzervatoře.

Ne, že bychom Miloslavu Kučerovi přáli běžný úděl disidentů, z nichž značná část se rekrutovala z lidí jako on, vyloučených z KSČ. Připomínáme tento jeho šťastnější osud jen proto, abychom si uvědomili, že Kučerův život se podstatně lišil od života takového Pavla Dostála. Je dost pravděpodobné, že právě v této osobní zkušenosti s komunistickou nesvobodu může být i kořen jejich dnešních tak rozdílných postojů k nezávislosti médií. Skoro bychom řekli, že jde o postoje kdo z koho a co z čeho. Přitom Pavel Dostál je členem Špidlovy vlády. Existuje snad někdo nebo něco, kdo v záležitosti médií vládne nad touto vládou? A není snad exponentem toho záhadného něčeho právě Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, která tak neomylně dosadila Miloslava Kučeru a nikoho jiného na vedoucí místo svého úřadu?

autor: Jiří Ješ
Spustit audio