Volba českého prezidenta

6. únor 2003

Karel Kryl si dokonce života vyčítal, že na Václavském náměstí z balkonu Melantrichu zpíval Kde domov můj spolu s Karlem Gottem. V obráceném gardu, že připustil, aby Karel Gott zpíval s ním. Neutěšovali jsme barda, nebo útěchu nevyžadoval. Prožíval si vlastní obvinění a ve svém sporu se ani nevymlouval, ani neobhajoval.

Náměstí zaplněné nadšenými lidmi, balkón přetížený neméně nadšenými protagonisty, vlajky, transparenty, k nebesům zdvižené prsty do churchillovského "Vítězství". Stoupenci teorie velkého světového spiknutí tvrdí, že pověstné "véčko", jak u nás symbol odhodlaného doufání ve vítězství lingvisticky zdomácnělo, byl magickou odpovědí na Hittlerův římský pozdrav. Ať už je s esoterickým čarováním jakkoliv, ve dnech, kdy se nad hlavami národa sešly dva póly dvou magneticky odtažitých světů, bylo možné všechno.

Alchymie nadšeného dojetí slučuje i vzájemně se vylučující prvky. Kryl chápal svou účast jako osobní selhání i z té chvíle, kdy zase jednou láska a pravda na pár minut vítězily nad lží a nenávistí. Naše věčná otázka národní hymny, povýšené ze sentimentálního popěvku Fidlovačky na národní chorál, nás pronásleduje neúnavně a koupil jsem si kdysi v Mnichově knížku "Hymny všech národů", protože Josef Jedlička, spisovatel dnes už zapomenutý, napsal na věčné téma několik esejů a často tvrdil, že jsme jediným národem této planety, který se ptá, kde že jsme to doma.

A tak jsem četl hymnu za hymnou, na levé straně originál, na pravé německý překlad a dozvídal se, že všechny národy vědí, kde jsou doma, neboť se netáží. Národové naopak zpívají v zásadě totéž, že jsou náramní pašáci, hrdinové od národní kolébky do národního hrobu a kdyby si někdo troufl a chtěl jim uzmout jejich ukrutně krásnou zem, kterou oni nade vše milují, ať žije a vzkvétá a vůbec prostě zpívají tak všechno, co se v hymnách zpívá.

My potomci družiny praotce Čecha se tklivě otážeme, dokonce hned dvakrát na začátku, kde domov náš, a vzápětí začneme popisovat krajinu, kde voda hučí, bory šumí, v sadě skví se jara květ, jako bychom se praotce tázali, proč svou pouť zakončil právě tady. A snad se i za naším tvrzením, že naše okolí je zemským rájem na pohled, skrývá pověstné "ale". Na pohled zemský ráj, ale my víme o světě a životě své.

Karel Kryl zemřel a my se nemůžeme rozhodnout mezi dvěma tehdejšími zpěváky jedné hymny. Nemůžeme se národně rozdělit do dvou táborů a jít volit mezi Karlem Krylem a Karlem Gottem, nemůžeme volit mezi přirozenými symboly dvou světů, dvou národních minulostí, přítomností a toho, co bude.

Ti, kdo dostali ten nápad v podstatě recesistů, což odmítají, prokázala skutečný talent volebních poradců. I když, a to je úplně jiná kapitola, už nikdy nepochopím, proč se národní vášně vzedmou vždy, když se začne mluvit o zmasakrování sudetských Němců, zato nápis švabachem na tričku, opsaný z opasků nacistických armád, nám připadá jako náramný vtip. Volební poradci, kteří se svým kandidátem neradili, čemuž rád věřím, se dotkli dvou zcela niterních problémů v lidech.

Za prvé veřejnost ve svém úhrnu už má všech politiků v jejich úhrnu právě tak dost, neboť je považuje nikoliv za politiky, ale za reprezentanty politikaření a za druhé, a tady se ozývá celá mytologie všech národních dějin bez výjimky, lidé chtějí, u nás obzvláště, mít na Hradě někoho, koho mají prostě a docela obyčejně rádi. Chtějí tam mít svého krále Ječmínka.

Proč jinak by byl nejúspěšnějším filmem v dějinách naší kinematografie Pyšná princezna a proč se příběh dobrého krále Miroslava, který jí zkrotí za pomoci národní babičky kouzelnice a bylinkářky, stal součástí mytologických zvyků Vánoc, kdy se národ jednou za rok dočká narození Ježíška, ozdobeného stromku, smaženého kapra, Pyšné princezny a dárků, jejichž poselství bez ohledu na obsah balíčků je stále totéž-mám tě rád.

Karel Kryl občas říkával, když já jsem takovej král Ječmínek. Teprve teď mi dochází, že měl vlastně pravdu. Leč tohoto krále Ječmínka se už na Hradě nedočkáme, protože ho Pán Bůh měl radši a vzal si ho k sobě. Jakýpak smutek, když arciopat břevnovského kláštera Anastáz Opasek řekl při poslední zádušní mši za Karla Kryla, kterou sám celebroval, doufejme, že se sejdeme v nebi. Rozhádaní a směšně taktizující politici dotáhli volební frašku ve vlastní režii k podstatě věci.

Jestliže teď ustrašeně ve smrtelné obavě, že by je lid a národ nepotřeboval a že by jim to navíc v přímé volbě prezidenta dali i najevo, zvolí raději kohokoliv, mnoho si nepomohou. Následujících pět let bude národ žít v hlubokém přesvědčení, že kdyby se prezidentem stal Karel Gott, jinými slovy,kdyby byl vyslyšen hlas lidu, hlas Boží, bylo by v Čechách zase jednou lépe. Jestliže se stane a politiky nespojí ani jednotná obava, že by se lid demokratické země, jak říkají oni, rozhodl sám, dojde k přímé volbě.

Jakkoliv mi to všechno může připadat absurdní, což je nám ostatně kavkovsky vlastní, budu se muset jako ostatní podřídit vůli většiny a podřizovalo by se mě neskonale lépe, kdybychom této chvíle využili ke dvěma symbolickým činům. Na prezidentské vlajce máme heslo Pravda vítězí, což je v podstatě nesmysl, neboť tvrzení implikuje otázku, čí pravda, koho pravda nebo jaká pravda. Úvodní heslo, jak jsem se dočetl v knížce Karla Hvížďaly v Rozhovorech s knížetem Karlem Schwarzenbergem znělo, Pravda Boží vítězí. Prezident Masaryk, který neměl ke katolické církvi právě řečeno mírně pozitivní vztah, nechal heslo zkrátit.

Původní znění by mu vrátilo původní význam nevyvratitelné pravdy. Tím druhým činem by byl jeden jediný den, na nějž by Karel Kryl byl in memoriam zvolen prezidentem a in absentia o půlnoci Hrad zase opustil. Jestliže už došlo k setkání na balkonu Melantrichu při zpěvu národní hymny k setkání dvou světů, neměl by ten svět být rozdělen napůl. Pravda, natož pak na prezidentské vlajce, se nemá půlit. Pravda má totiž vlastnost těhotné ženy: buď je anebo není.

autor: Karel Moudrý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.