Vlastním očím nevěřte

S kurátorem staršího středověkého italského umění Petrem Přibylem se vrátíme do prvního patra Šternberského paláce na Pražském hradě, kde je vystaven také zajímavý oltářní celek.

11+1
Lorenzo Dobričevič byl sice dalmatský umělec vyškolený v Benátkách, ale během druhé poloviny 15. století působil v dnešním Chorvatsku a Černé Hoře (Dubrovník, Kotor). Právě tato města určili kunsthistorici za pravděpodobné místo vzniku i prvního umístění oltáře. Kvůli neexistující historické dokumentaci byla pro odborníky hlavním vodítkem vyobrazení svatých. A to i přes to, že jeden obraz z celku dochovaný nemáme. Kdo mohl být na scházející desce vyobrazen? Přesnou odpověď nám dnes nikdo neumí dát, ale existují různé domněnky, o kterých mluvil v rozhovoru Petr Přibyl.

Kdo je kdo?
Imitace kompletního oltáře se šesticí svatých stojící ve dvou řadách, může na laika na první pohled působit věrohodně zvláště díky historizujícímu rámu. Za jakých okolností pseudopolyptych vznikl, prozradil Petr Přibyl už v našem seriálu Příběhy (v) umění. Zároveň uvedl různá jména světců, které si můžete ve Šternberském paláci prohlédnout. Například dvakrát zobrazeného svatého Mikuláše poznáte podle toho, že drží hroudy zlata. S určením ostatních vám mohou pomoci vyobrazené atributy anebo další část rozhovoru s Petrem Přibylem.

Dnes je u díla ve Šternberském paláci umístěna tabulka s nápisem Lorenzo Dobričevič: Pseudopolyptych se světci. Zapomenout ovšem nesmíme ani na Antonia Vivariniho, autora desky s vyobrazením sv. Mikuláše, která byla k oltáři připojena až později.

Když nás oči oklamou…
Prezentace uměleckých děl se v časech mění stejně jako sama díla. Zatímco dnes je pro nás takřka přirozené věnovat každému obrazu dostatek prostoru, aby mohl vyniknout v celku i detailech, dříve se stěny obrazy prakticky „tapetovaly“. Možná i proto postihl v dějinách mnohá díla podobný osud jako oltář Lorenza Dobričeviče, který se kromě úcty věřících dočkal nejen rozdělení a rozprodání po částech, ale také další vlny obdivu, která stála u zrodu vzniku pseudopolyptychu vystaveného v prvním patře Šternberského paláce.
Na stejném místě přitom najdete další důkaz značné proměny prezentace uměleckého díla. Vzpomeňte si na ni ve druhém sále expozice staršího italského umění až budete obdivovat Paridův soud a Únos Heleny. Na první pohled jsou to dva obrazy, které si velmi snadno na stěně obhájí své místo, přitom prvotně šlo o součást nábytku.

Únos Heleny a Paridův soud
Antonfrancesco di Giovanni dello Scheggia (1441–1476) se v rodinné dílně ve Florencii kromě malby obrazů věnoval dekoraci tzv. deschi da parto“ (závěsné malby k porodu /parto/ resp. narození dítěte) a výzdobě tzv. cassone (svatebních truhlic pro nevěstu). Právě z takové cassone pocházejí dvě desky, které ještě předchůdkyni Národní galerie daroval architekt Antonín Barvitius.