Vládnou nám straničky

Voličstvo té které strany není totéž co strana, i když jsou její členové jeho součástí. Jsou tam ale menšinou. O té většině nevíme přesně, nakolik ji tvoří voliči věrní a nakolik ti přelétaví. U těch druhých nevíme, čím si strana vysloužila jejich momentální podporu. Zda to byl sugestivní předvolební příslib, působivý televizní šot nebo sympatická tvář či imponující chování stranického lídra.

Voličstvo bývá náladové. Proto není spolehlivým ručitelem významu strany. Tím by snad měla být její členská základna, není-liž pravda? Kupodivu není tomu tak. Nejpočetnější členstvo mají u nás komunisté a lidovci, dvě světonázorově profilované strany, ale naše veřejnost není světonázorově chytlavá. Komunistům pomáhá spíše celospolečenská nálada. Na lidovce tu nálada není.

Ostatní strany, byť nikoli nevýznamné, se počtem členstva chlubit nemohou. Členstvo dvou nejvýznamnějších, ODS a ČSSD, by nedokázalo zalidnit ani dvacetitisícové město. A co teprve Unie svobody nebo Evropští demokraté! Prostě - "nejsou lidi". Čím to? Je tu dědictví totalitní minulosti v podobě nechuti k institucím a odporu k organizované činnosti. Polistopadová obnova politického stranictví proto přivábila pouze určité lidské typy. Převládali tyto dva: idealističtí nadšenci a pragmatičtí konjunkturalisté. Co rozumím těmi prvními, je snad jasné. Mám pochopení i pro ty druhé. Začínala nová epocha, rozdávaly se karty. Kdo myslel na zadní kolečka, chtěl být při tom. Důležité je, že jedněch i druhých bylo málo, nezalidnili by ani Kroměříž nebo Rakovník. Idealisté se navíc stáhli, protože je efektivnější být členem strany, která si neklade vzdálené cíle, ale zato umí rozdávat a má z čeho. O životaschopnosti stran tedy rozhodla splněná konjunkturální očekávání.

Strany nám vládnou. Vytvořily moc zákonodárnou, a ta drží v hrsti nejen tu výkonnou a soudní, ale i veřejnoprávní média. Dobře nevládnou, ale prosperují. Jejich nepočetné členstvo je pro ně výhodou. Slabou členskou základnu lze snáze uspokojit nabídkou funkcí, v nichž se rozhoduje o financování toho či onoho. Nepočetné členstvo v naději na honorář nemá zájem dívat se vedení své strany na prsty. Z jeho řad nevzejde rebelant, a když, je snadno vytěsněn. Ochočené členstvo je prostředím, v němž uzrávají pouze takové talenty, které vyhovují stávajícímu stylu života strany.

Naše politické strany proto připomínají lobbyistické skupiny. Ty, které se do této formy dosud plně nevpravily, se necítí dobře. Krizi překonají, až si tento styl osvojí. - Těžko jim to zazlívat při současném nezájmu veřejnosti. To je ale třeba upřesnit. Nezájem projevují ti, co nechodí k volbám. Není jich málo. Ti ostatní zájem mají. S výjimkou takzvaných věrných voličů je to zájem divácký. Jako kdyby šlo o prvoligový fotbalový zápas nebo o "hledání super-star". Aby se dění na politické scéně připodobnilo poutavé televizní "šou", o to se postarají média. Nejen ta komerční, ale i ta veřejnoprávní. Vždyť je mají političtí profíci v hrsti.

Divácká veřejnost je náladová, reaguje potleskem nebo pískotem. To má být soustavná kontrola politické reprezentace veřejností? Sotva. Kruh se uzavírá. Nadále nám vládnou straničky, chovající se jako lobbyistické skupiny. Lze nějak vstoupit do toho uzavřeného koloběhu a změnit jeho cirkulaci? Těžká otázka. Přes zavedené politické strany stěží. Přes ty nezavedené? To je při pouhém diváckém postoji riskantní. Přes média? I ta jsou už zavedená. Zbývá jediná možnost: přes veřejnost. Chce to vědět jak - a mravenčí píli s andělskou trpělivostí navíc. Jinou cestu ale nevidím. Alternativou (čili druhou možností ze dvou) je - zvyknout si na to, jak to je.