Vládní "krize" byla zbytečná

19. září 2002

První vážná "krize" koaliční vlády premiéra Vladimíra Špidly vypukla nečekaně brzo po volbách, a poměrně velmi prudce, krátce zahrozila hlubokým otřesem celé naší politické scény, ale pak stejně rychle jako začala, zase skončila.

"Zárukám Unie svobody věřím," prohlásil velmi optimisticky premiér po podpisu "dodatku" ke koaliční smlouvě, v němž se vedoucí představitelé všech tří zúčastněných politických stran jednoznačně písemně zavázali, že všichni členové jejich poslaneckých klubů podpoří napříště při hlasování sněmovny všechny návrhy vlády předem jasně označené za "zásadní".

Dodatek se sice ještě zmiňuje o tom, že se tak stane až "po řádném projednání takového návrhu v souladu s koaliční smlouvou", ale to už můžeme považovat spíše za formalitu: nejdůležitější je zřejmě to, že sociální demokracie bude mít možnost prosadit v parlamentu vše, co považuje za důležité.

Takovou možnost ovšem už měla i před vypuknutím "krize" a všechno to nemuselo být, řekne si soudný člověk, nezávislý pozorovatel, kdyby se jenom pánové ve vládě předem mezi sebou lépe domluvili. Respektive kdyby se normálně domluvili i ministři příslušných politických stran a jejich předsedové se všemi členy svých poslaneckých klubů. Takhle to zpětně vypadá, jakoby šlo jen o nedorozumění, kdy jedna poslankyně pouze získala dojem, že nebyly vyslyšeny všechny její námitky a rozhodla se pak hlasovat proti.

Tak jednoduché to ale nebylo a ani s čerstvě podepsaným dodatkem koaliční smlouvy nikdo nemůže zaručit, že se podobná situace nebude opakovat, naopak je velmi pravděpodobné, že značně napjaté "dohadování" uvnitř nynější vládní koalice bude pokračovat a že se může při nejbližší podobné příležitosti opět náležitě vyostřit. Vyplývá to už z různých politických programů, z odlišných akcentů jednotlivých stran, které tuto koalici tvoří.

Nikdo se přece nemůže divit Haně Marvanové, že odmítá zvednout ruku pro zvyšování daní, jestliže se před svým zvolením do sněmovny jasně přihlásila k úplně jinému politickému programu. Co by si asi o ní pomysleli její voliči, kdyby své zásady náhle opustila? Mohlo se ale vedení strany s poslaneckým klubem předem dohodnout, že nepotopí vládní loď, aniž by zároveň jeho členové poslanci ztratili tvář - třeba tím, že se v tomto případě jednoduše "zdrží" hlasování. Vždyť k čemu jinému by měl být tento demokratický institut než k tomu, aby ten, kdo nechce něco podpořit, a zároveň nechce svým hlasem "proti" poškodit jiný, s tím spjatý cíl, mohl z podobného dilematu čestně odejít?

To není nemorálnost či vychytralost, jak by se snad někomu mohlo zdát, ale právě odpovědný přístup, který bere v úvahu následky vlastního jednání. Dodatek koaliční smlouvy, který po pěti dnech váhání nakonec vyvedl vládu premiéra Špidly z krize, pamatuje také na situaci, kdy by "záruka" povinného hlasování poslanců koaličních stran společně s vládou přece jen nebyla splněna. Můžeme si například představit, že by se některý z poslanců US-DEU rozhodl hlasovat odlišně, proti vládnímu návrhu, označovaném vládou za "zásadní" a v tom případě dodatek ke koaliční smlouvě vypočítává velmi tvrdé sankce, které by musely následovat: ministři z této strany by z vlády museli odejít a její poslanci v parlamentu by prý ani potom nesměli vládě vyslovit nedůvěru.

Tento poslední požadavek - ostatně těžko vymáhatelný - je na první pohled v rozporu s tím, co předpokládá Ústava České republiky, totiž že poslanci parlamentu se ve svém rozhodování budou vždy řídit svým svědomím. Nikdo by proto neměl bránit poslanci, aby hlasoval podle svého přesvědčení. A naštěstí ani nemůže: příslušné stranické sekretariáty mu nanejvýš mohou znemožnit znovuzvolení na další období, nemají ale možnost ho zbavit mandátu, který už jednou dostal.

A tak se zdá, že "dodatek" koaliční smlouvy je v některých svých závěrech stejně zbytečný jako celá ta vládní krize, kterou jsme v minulých dnech museli projít. Mohli bychom nad ní i mávnout rukou, kdyby nehrozil návrat komunistů do vlády. Čas od času si vládní strany zřejmě musí navzájem prověřovat své síly, ale bylo by jistě velmi nešťastné, kdyby výsledkem tohoto jejich zápolení byl jen další nárůst politického vlivu komunistů.

rse@rozhlas.cz

autor: Jan Bednář
Spustit audio

Více z pořadu