Vládní koalice opět oslabena

4. březen 2004

Odchod jednoho poslance z řad vládní strany by za normálních okolností neměl znamenat pro vládní většinu žádný velký otřes. Poslanec Tomáš Vrbík navíc zůstává nadále členem klubu Unie svobody, takže jeho krok je možné chápat spíše jako doklad vnitrostranických třenic. Změna politického rozložení zatím jistě nehrozí, poslanec Vrbík jako nováček ve sněmovně nemá zatím zase takovou váhu, aby jeho gesto bylo více než gestem.

Chce sice hlasovat nikoli podle koaličních dohod, ale podle svého svědomí, ale ani to nemusí nic znamenat. Vládní koalice zaznamenala už při mnoha hlasováních neúspěchy, že žádný další ji nemůže překvapit.

Vážnější by to samozřejmě bylo při případné snaze opozice opět se pokusit vyslovit vládě nedůvěru nebo kdyby sama vládní koalice, jako už jednou, vyvolala hlasování o důvěře nebo s ní spojila nějaký zákon, jak je možné podle Ústavy. Ale ani tehdy by si zřejmě málokdo dovolil vládu sestřelit, neboť alternativ není mnoho.

Přesto se postavení vlády a její koalice stává ještě delikátnější než dosud. Disponuje většinou pouze jednoho hlasu, přičemž se opírá o dost nesourodné politické síly, nejsilnější vládní strana ČSSD zažívá co chvíli vnitrostranickou krizi a ve vládní většině jsou už tři nezávislí poslanci. A to ještě nepočítáme sociálně demokratického poslance Hojdara, který před časem učinil něco podobného, co poslanec Vrbík, ale v opačném gardu, vystoupil z poslaneckého klubu své strany, ale ve straně samotné zůstal. Nyní už je opět zpátky členem klubu své strany, ale jeho jednání může být nadále málo předvídavé.

Když to takto zanalyzujeme, pak je opravdu s podivem, že vláda premiéra Vladimíra Špidly se ještě jakž takž drží na nohou. Přesto se na nohou drží a ještě nějaký čas bude. Její opozice má totiž podobné problémy. Také je nesourodá, také od ní odpadl poslanec, v jejím případě ne díky politice, ale díky alkoholu, Petr Kott a adekvátní scénář převzetí moci nevlastní. Spojení ODS a KSČM v opozici je pouze formální, v programových cílech při stavění pozitivního programu by se stěží tyto dvě strany shodly. Jejich případnou většinu by musel navíc doplnit někdo z vládní většiny, ať už KDU-ČSL nebo nespokojenci z ČSSD. To je ovšem představa velmi divoká a stěží uskutečnitelná.

Úvahy podobným směrem se ovšem ubírají i ve vládní ČSSD. Místopředseda strany Zdeněk Škromach by podle svých slov řešení měl, bylo by buď modré nebo červené, tedy že ČSSD by se obrátila o podporu k ODS nebo KSČM. Znamenalo by to nejspíše další menšinovou vládu ČSSD, ODS by do vlády za současné situace vstoupila jen těžko a vstup KSČM je stále ještě dost málo stravitelný. Menšinová vláda by ale alternativou jistě byla. Nespokojenci v ČSSD by se zbavili své neoblíbené stále ještě příliš liberální Unie svobody a došlo by tak na slova mnohých sociálně demokratických politiků, že s Unií svobody se dlouhodobě spolupracovat nedá. Z Ústeckého kraje se ostatně už opět ozývá tamní předseda a známý Špidlův kritik Jaroslav Foldyna. Je podle něj zbytečné dávat prostor politické straně, která je nestabilní, soudí o Unii svobody a přiklání se rovněž ke spolupráci s ODS nebo KSČM. Lidovci se mohou připojit nebo nemusejí, pokud by s tím měli potíže.

Tento scénář do značné míry je alespoň realistický, i když zcela neřeší zablokovanost české politické scény. Ta současná je evidentní, vládní většina prohrává jedno hlasování za druhým a konsolidovat se je schopná jen při základních hlasováních. Dojem, že by se mělo něco změnit, panuje už obecně, i když zpravidla se neví co a jak vlastně. To, že postup poslance Vrbíka tyto úvahy akceleroval, nemusí ještě nic znamenat. Vystoupit ze strany je poměrně jednoduché, avšak sestřelit vládu, která má málo alternativ, je složité.

Základní alternativou by samozřejmě byly předčasné volby a z hlediska dnešního fungování vlády by to nebylo řešení zcela špatné, i když každé předčasné volby jsou jistou prohrou politické scény. Stojí nemalé peníze a vyřazují na poměrně dlouhý čas vládu z normálního fungování. Otázka také je, zda-li by něco vyřešily. Současné preference signalizují, že by snad řešit mohly, jen kdyby mohla vzniknout pevnější koalice. Například kdyby došlo konečně k reformám v KSČM a stala se přijatelnou pro demokratické síly, nebo kdyby opoziční ODS a nyní vládní KDU-ČSL společně získaly dostatek hlasů, by mohly vládu utvořit. Riskovat ovšem, že se uskuteční volby a politické scéna stejně bude tam, kde je teď, si málokdo troufne.

Slabá vládní většina má tedy před sebou rozhodně perné dny. A perné dny má před sebou i celá česká politika, ať už vládní koalice situaci ustojí nebo ne.

Spustit audio