Vladimír Remek: Můj let do vesmíru (část 1.)
Dne 2. března si připomínáme 30. výročí letu prvního českého kosmonauta. Vladimír Remek byl zároveň prvním kosmonautem z jiného státu než SSSR a USA. Byla to tehdy významná událost nejen pro Československo, ale také pro celou světovou kosmonautiku. Vladimír Remek pro Český rozhlas Leonardo zavzpomínal, jak to tehdy bylo.
Když jste začínal jako pilot letadel, napadlo vás někdy, že byste se podíval do kosmu?
Já jsem kvůli tomu začal létat, abych se dostal do vesmíru. Jako kluk pamatuji dobu ještě před lidskými aktivitami ve vesmíru a jejich začátky, tedy start Sputniku a Gagarina - to mi bylo 13 let. Ty události mě ovlivnily velmi silně. Navíc Gagarin byl vybrán z vojenských pilotů i první američtí astronauti byli vybíráni z letectva a můj táta byl také vojenský pilot. To vše hrálo velkou roli, když jsem se rozhodoval o své životní kariéře. Šel jsem tedy do Vyššího leteckého učiliště v Košicích a potom do Vojenské letecké akademie v Moskvě. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí. Když totiž SSSR nabídl členským zemím projektu Interkosmos účast jejich občanů na pilotovaných kosmických letech, tak vyslovil přání, aby to byli lidé z letectva. S nimi měli totiž nejlepší zkušenosti, věděli, jak je v krátké době dobře připravit.
Jak dlouho trval váš výcvik coby kosmonauta?
Ve Hvězdném městečku jsme se já i Oldřich Pelčák připravovali před letem 15 měsíců včetně dovolené. To byla na tu dobu a vlastně i později poměrně krátká doba. U sovětských kosmonautů, kteří letěli do kosmu před námi, trval výcvik déle. Ale je třeba vzít v úvahu, že třeba já jsem tam přišel po absolvování čtyřleté letecké akademie v Moninu, která je shodou okolností celkem nedaleko od Hvězdného městečka, a byl jsem teoreticky velmi dobře připraven. Už tenkrát po návratu jsem říkal, že mě ve Hvězdném městečku nenaučili vlastně nic nového. Teoreticky jsem věděl všechno to, co jsme se tam potom učili. Pouze jsme to probírali do všech technických detailů.
Čím se lišil od výcviku klasického pilota letadla?
Bylo to zaměřené na jinou techniku a pro poněkud jiný účel. Letadlo létá v aerodynamickém prostředí, tzn. ve vzduchu, i když řídkém, kdežto kosmická loď se řídí ve vzduchoprázdnu. Drtivou většinu času létá setrvačností po oběžné dráze stejně jako například Měsíc kolem Země, pouze v jiné výšce. Když se říká, že se řídí kosmická loď, tak se tím vlastně myslí manévry v rámci roviny oběžné dráhy. Mění se tedy její výška, a toho se docílí nepatrnou změnou oběžné rychlosti. To je ale na dlouhé vyprávění, zkrátka je to jiný způsob řízení. Nicméně z pohledu vztahu operátor - řízený stroj je to analogie s letadlem. Musíte pořád analyzovat nějaké údaje, které na vás "plive" řídící systém, zpracovávat je a podle toho přijímat správná rozhodnutí, reagovat a korigovat si svoji předchozí činnost, aby to vedlo k žádanému cíli, například ke spojení kosmické lodi se stanicí. U kosmického létání platilo a platí dodnes, že je to velká spolupráce. Neřídí to jenom samotný tým kosmonautů nahoře, v našem případě dvojice, ale záleží na spolupráci s mnoha lidmi na Zemi.
Vzpomenete si ještě na svoje pocity před startem? Neměl jste třeba strach? Protože v sedmdesátých letech pilotovanou kosmonautiku v Sovětském Svazu postihla řada tragédií.
Stejně jako americkou později. To samozřejmě postihuje každou lidskou činnost, která je nová ve své době a tragickou událost v kosmonautice nelze úplně vyloučit, stejně jako ji nelze vyloučit v letectvu. Za dlouhou historii létání Československého státu a posléze České republiky jsou jenom výjimečné sezony, kdy se nic nestalo, kdy se nikdo nezabil. V jistém slova smyslu to ale není ten strach, jak by si ho možná lidé představili. Já jsem nikdy nelétal proto, že by to pro mě bylo nějaké adrenalinové zaměstnání. Samozřejmě je příjemné pohybovat se v prostředí, kde musíte ze sebe vydat maximum, musíte být dobře připraven a soustředěn.
Strach - to je častá otázka. Já říkám, že kdo z dospělých lidí tvrdí, že nikdy nepoznal strach, tak buď není normální, nebo nemluví pravdu. Každý kdo má děti, tak ví, že se obává o jejich vývoj, zdraví, úspěch a život, když jsou nemocní. To je také určitá forma strachu.
Člověk je tak postavený, že musí prožívat situace, do kterých se dostane a v nichž se dá mluvit o předstartovní horečce nebo předstartovním stresu. Nemůžu říct, že bych se klepal strachy ve smyslu "ježíšmarjá, abych to přežil" - to vůbec ne. To spíš bylo tak, že jsem si uvědomoval velkou zodpovědnost. Možná, že jsem si z pohledu svých necelých třiceti let neuvědomoval celý dosah věci, protože dnes mám samozřejmě jiné životní zkušenosti, tak bych to vnímal jinak. Ale tehdy jsem hlavně prožíval to, abychom se vyrovnali se všemi nástrahami, které nám může kosmický let připravit, aby se nestalo něco naší vinou v tom smyslu, abychom se po přistání mohli s klidným svědomím podívat jiným do očí. Abychom udělali všechno pro to, aby vše dobře dopadlo ve smyslu splnění programu vědeckého i technického apod. Tedy ano, před startem se stupňovalo určité napětí, které se odrazilo třeba v enormně zvýšeném pulsu. Já tomu říkám příprava organismu na velkou zátěž, a ta u mě opadla okamžikem startu. To začala konkrétní práce, člověk musel konat činnost, kvůli které tam byl.
Co jste ve vesmíru dělali? Jaké tam byly vaše úkoly?
Jenom pro připomenutí - byli jsme dvoučlenná posádka a velitelem byl Alexej Gubarev. Ten byl jako každý velitel zodpovědný za organizaci práce na palubě. Nicméně procesů řízení kosmické lodi jsme se účastnili jako posádka oba dva. Asi tak devadesát procent naší přípravy spočívalo v tom, abychom zvládli právě procesy ovládání kosmické lodi pro účely řízení, spojení, manipulaci na oběžné dráze atd. Zbytek přípravy byl věnován rutinní činnosti na palubě: přivézt nové zásoby, instalovat nové kyslíkové patrony, údržovat techniku a experimentovat. Z dnešního pohledu už si nevybavím všechny detaily, ale měli jsme několik experimentů z oblasti kosmické technologie. V té době bylo Československo na vysoké úrovni co se týká tavení materiálů nebo růstu krystalů v podmínkách stavu beztíže. Dělali jsme experimenty technologické, astronomické a lékařsko-biologické, těch bylo asi pět nebo šest. Dělali jsme něco s řasami, pokusy na sobě nebo na kolegovi.
30. výročí letu Vladimíra Remka do vesmíru se věnuje sobotní pořad Nebeský cestopis 1. března ve 20 hodin.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
