Vláda úspěšná, ale s omezeným mandátem

Je-li tato zkušenost reálná, nejde-li tedy o pouhý pocit, je to příležitost k dvěma důležitým korekcím.

Korekce číslo 1, která se možná mnohým nebude líbit: po jmenování této vlády se ozývaly znepokojené či zklamané hlasy, že je v ní mnoho tzv. "bývalých komunistů". Jak vidno, pro její fungování to není žádný handicap. Co s tím? Nijak nezpochybňuji význam komunistické epochy našich národních dějin. Jen připomínám, že diagnostická hodnota samotného označení "bývalý komunista" se prakticky blíží nule. Měli bychom o tom více přemýšlet.

Korekce číslo 2: veřejným míněním se šíří pocit, že si nejsme schopni vládnout. Jak vidno, o Fischerově vládě se to říci nedá. Alespoň pokud jde o ty nejdůležitější resorty. - Ustála se ctí naše zbytkové předsednictví EU, přestože jí parlamentní většina předtím tu pozici ztížila. Tato vláda je schopna vnímat naši hospodářskou, zejména fiskální situaci bez předsudečných či účelových brýlí - a navrhovat realistická (i když pro mnohé tvrdá) řešení. Čím to?

Nejspíš tím, že je "jen" (to slovo mám v uvozovkách) úřednická, překlenovací, nepolitická. Že se nemusí ohlížet na nálady panující v politických stranách a jejich poslaneckých klubech, v médiích a ve veřejnosti. Říká se o ní, že nemá plný politický mandát.

To je zarážející skutečnost. Vláda bez plného politického mandátu pracuje lépe než vlády, které ho měly. Jinými slovy: vláda, která vznikla mimořádně, je lepší než ty, které vznikly běžným, standardním způsobem. Někde je chyba. Kde asi?

Ten běžný způsob je dán plným politickým mandátem. Čili podporou parlamentní většiny. Tu zajišťují politické strany. Slovo "zajišťují" je možná neobratné. Chci říci, že ta většina je výslednicí jejich počínání. Tak je to ale v demokracii obvyklé. Politické strany jsou jejím nástrojem. Zprostředkují a formulují politickou vůli veřejnosti, a tím vlastně umožňují tvorbu politiky. Zvláštní je, že racionálně a korektně může u nás fungovat vláda teprve tehdy, je-li bezprostředního vlivu politických stran ušetřena.

Příčina nesnází s vládnutím je tedy spíše v samotných stranách a v jejich vzájemných vztazích. Ty jsou - zvláště mezi některými - nejen nevlídné, ale přímo nevraživé. Dokladem jsou polemiky jejich nejvyšších představitelů před kamerami, ať už v nedělních debatních pořadech, nebo v rozpravách poslanců ve sněmovně. Přemíra ironie, despektu i urážek jim brání věcně komunikovat i o tom, co je - nebo co by mělo být - jejich společným zájmem. Tím jsou osudy země, její budoucnost, postavení na mezinárodní scéně, její zahraničně politické směřování.

Řečené se týká hlavně tří nejsilnějších stran. Jistou výjimkou mezi nimi jsou komunisté, protože se zásadně vyhýbají hrubostem. Ale sdílejí s ČSSD a ODS nesmiřitelnost. Kráčejí tak ve stopách KSČ, své předchůdkyně. Ale ani ty druhé dvě se od této tradice neoprostily. KSČ nadlouho praktikovala monopol moci. Jakoby právě její příklad určoval představu politiků velkých stran o tom, co je cílem politické strany. - Mocenskému monopolu brání (alespoň formálně) parlamentarismus. Ten však, jak je vidět, nebrání chuti stran co nejvíc si z té moci ukrojit pro sebe. To prý je ale touha každé politické strany! Ano, ale u nás je provázena absencí společného zájmu o osudy země. Proto se může chovat rozumně pouze vláda, která má od toho partajnictví na chvíli pokoj.

Vracím se k výše uvedeném stesku, že si nejsme schopni vládnout. Ona je to vlastně pravda. Není to však tím, že by "nebyli lidi". Najdou se! Ale vytvořili jsme si - respektive dopustili jsme, aby tu vznikl - takový politický systém, který rozumné vládnutí znemožňuje, třebaže by mělo být jeho nejhlubším důvodem. - Ten systém sem nebyl vnesen zvenčí. Vznikl jaksi sám od sebe v podmínkách politické svobody. Je produktem domácích poměrů. To znamená, že nějak odpovídá dispozicím té množiny lidí, jíž říkáme česká společnost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .