Vláda má důvěru poslanců, získá i veřejnosti?

Současný předseda vlády Stanislav Gross bezesporu odvedl heroickou práci, když se mu podařilo sladit neuvěřitelné množství zcela rozdílných zájmů, dát dohromady sto jednoho poslance, tři vedení politických stran a jejich grémia. Stejnou práci ale už odvedl před dvěma lety, tehdy ještě s předsedou Vladimírem Špidlou. Nová vláda už bez Špidly v podstatě tedy navazuje na jednání z před dvěma lety. Tehdy ale byl jedním z argumentů, proč vláda vzniká, deklarovaný zájem všech zúčastněných stran přivést zemi do Evropské unie. To se podařilo a důvod pominul. Bývalá vláda musela vyvažovat požadavek na reformy se splněním alespoň části volebního programu nejsilnější vládní strany ČSSD. Dohromady to obnášelo setrvalé krize, zvláště, když se začal drolit vládní poslanecký klub.

Staronová vláda nyní má v tom pokračovat, přičemž jí přibyly úkoly navíc. Zastavit má zadlužování země, ale i pokles volebních preferencí vládních stran z bodů, které se blíží stranické katastrofě. Unie svobody je například na úplném dně volebních preferencí a přesto jí to zjevně nenutí změnit dosavadní politiku. Je to zvláštní způsob politické neživotnosti. Jediné, co má nová vláda navíc, je politický instinkt, spojený s politickou obratností nového premiéra Stanislava Grosse. Protože politika je řemeslo, pracující často nikoli s racionalitou, ale s emocemi. Každá věc se dá prodat různě. Co jednoho politicky zničí, druhému může přinést body. Je obvykle velmi těžké odhadnout, co bude mít jaký účinek.

Stanislav Gross coby ministr vnitra dokázal už mnohokrát ustát situace, které by pro jiného politika mohly znamenat pád. V tomto smyslu může působení nové vlády vypadat zdravě a svěže, přestože bude činit skoro totéž, co vláda předchozí. Rozdíl ostatně vidíme už nyní. Nový premiér i přes velký tlak, který je na něj kladen, působí velmi vyrovnaným a optimistickým dojmem, vtipkuje a je velmi vstřícný i k opozici, byť ta na něm nenechává nitku suchou. Dokazuje svou pověst rozeného politika, který právě s mocemi i emocemi umí dobře pracovat. Umravnění odbojných poslanců pak dokazuje jeho vyjednávací um.

V premiérově výhodě je samozřejmě také nebezpečí. Pokud bude vydávat za úspěch i to, co občané od vlády očekávají jako zcela normální, může se stát, že zbytek volebního mandátu bude věcí pouhé iluze. Jak se říkalo ve starém vtipu ještě z předlistopadových dob: Občané se tváří, že pracují, a vláda zase, že je za to platí. Reformy, i ve vládním prohlášení slíbené, nejspíš nastartovány nebudou.

Nebo se může stát, že mladý ambiciózní premiér dodrží svá optimistická slova a opravdu se pokusí pokračovat v reformách. Svého vyjednávacího umu a optimistického vzezření využije k tomu, aby je politicky ustál a obhájil. To by znamenalo, že opravdu dorostl v politika velkého formátu. Tomu ovšem zatím málokdo věří. A tak je možné jen doufat, že vláda bude opravdu jen udržovací a že udrží Českou republiku alespoň v takovém stavu, v jakém ji opustila vláda, která z nějakých důvodů musela padnout, aby ji nahradila v podstatě tatáž.

Nová vláda jistě není právě oblíbenkyní médií, zejména proces jejího sestavování byl někdy přehlídkou politického cynismu. Jeden optimistický aspekt ji přesto ponechme. V mnoha oblastech veřejného prostoru, který ovlivňuje vláda, záleží totiž často spíše na jednotlivých lidech, než na politické straně, která je prosadila. I ve slabé vládě se může profilovat silný ministr, který pohne s resortem, který mu byl svěřen. Právě toto očekávání je jedním z mála, které se může naplnit.