Vláda má důvěru

Výsledek hlasování tak potvrdil fakt, že nová vláda se bude i nadále opírat o nejtěsnější většinu a že její plány do budoucna je třeba brát s rezervou. Tím spíš, že ji čeká maximálně třináct měsíců existence. Rovněž pohled na předsedu nejsilnější opoziční strany, jak na jednání o důvěře vládě hledí z balkónu v pozici hosta a nemůže do dění nijak přímo zasáhnout, je pro toto volební období typický.

V této souvislosti se očekávalo jedno vybočení ze stereotypu předchozích hlasování o důvěře vládě. Konkrétně to, že na galerii pro hosty spatříme i šéfa nejsilnější vládní strany. Stanislav Gross na rozdíl od Mirka Topolánka však zůstal skryt v zákulisí sněmovny a odvahu přijít mezi ostatní politiky a novináře nalezl až v polední přestávce, kdy už byly kuloáry poněkud vylidněné. Jakoby tím symbolizoval, že karty jsou rozdány jasně ve prospěch nového premiéra Paroubka. Pokud se nedopustí nějaké zásadní chyby a pokud se neobjeví nějaký hřích z doby minulé, bude to pravděpodobně on, kdo povede sociální demokraty příští rok do voleb a kdo se stane novým předsedou ČSSD.

Stanislav Gross totiž bude moci v následujících měsících těžko vsadit na něco jiného, než na krátkou paměť voličů. Ty sice možná zapomenou na jeho aféru i na způsob, jakým ji Gross vyřešil. Pokud však ano, tak zároveň zcela jistě zapomenou i na Grosse. Sociální demokraté by pak neměli důvod Grosse znovu připomínat. Takže dnešní hlasování o důvěře vládě svým způsobem ukončilo vládní krizi a podle všeho i Grossovo působení mezi politickou elitou. Dalším zajímavým a z dosavadní rutiny vybočujícím momentem v jednání o důvěře novému kabinetu bylo vystoupení šéfa poslaneckého klubu ODS Vlastimila Tlustého.

Mám na mysli konkrétně tu pasáž, ve které veřejně oznámil přechod jeho strany od politiky nulové tolerance vlády k možné spolupráci ODS s koaličním kabinetem v konkrétních případech. Tlustého slova pak podtrhl výrok šéfa občanských demokratů Topolánka, že je připraven domluvit se s novým premiérem na formách spolupráce. Samozřejmě až následující měsíce ukáží, nakolik byla vyřčená slova myšlena vážně a nakolik byla součástí předvolební taktiky. ODS si totiž musí být vědoma, že část voličů, které chce získat na svoji stranu, nemůže přitáhnout konfrontačním stylem za každou cenu.

Navíc občanští demokraté dobře vědí, že některé reformní kroky bude muset učinit až příští vláda. Řeč je například o důchodové reformě. Pokud by v této oblasti našla ODS nějaké styčné body s ČSSD, mohla by si už nyní budovat lepší pozici pro čas vládnutí. Sociální demokraté by pak vládu nemohli tak tvrdě kritizovat z opozičních lavic. Navíc jde o téma, které by mělo získávat širší než vládní podporu. Ze strany sociální demokracie by o konzultace měl být rovněž zájem.

Jinak ČSSD riskuje, že se jen tak nezbaví nálepky strany, která velmi často nachází společnou řeč s komunisty. Ostatně výsledky některých posledních hlasování ve sněmovně toho mohou být názorným příkladem. Kdyby jí podobná pověst nevadila, pak je záhadou, proč rovnou nevytvořila menšinovou vládu podporovanou komunisty. V neposlední řadě by se vládě konzultace s opoziční ODS mohly hodit také kvůli rozporům uvnitř ČSSD.

Ty totiž dopředu zaručují, že s prosazením některých zákonů v koaličních řadách by měla mít problémy a že by mohla potřebovat i některé opoziční hlasy. Pokud se tedy dnešní jednání o důvěře vládě něčím lišilo od dvou předchozích, pak tím, že vyslalo veřejnosti signál o smířlivějším přístupu vlády k ODS a naopak. Zhruba třináct měsíců před volbami však nelze vyloučit, že je to pouze falešná iluze. Stejně jako programové prohlášení nové vlády, které by bylo obtížné splnit s výraznější většinou ve sněmovně a za čtyři roky vládnutí.