Vláda a stabilita země

V zavedených demokraciích nebývá střídání vládní garnitury i během volebního období žádnou katastrofou. Rovněž Česká republika v poslední době opakovaně zažila výměnu kabinetů. V minulém volebním období dokonce hned dvakrát. To když byli k demisi různými okolnostmi donuceni premiéři Špidla a potom i Gross. Od řádných voleb do sněmovny uplynul zhruba rok a Česká republika má už druhou vládu, byť se stejným předsedou Topolánkem.

Měřeno počtem střídání kabinetů v posledních letech by tato země nebyla zrovna stabilní. Přesto mezinárodní organizace i zahraniční investoři takto Českou republiku nevnímají. Bez ohledu na výměnu vládních garnitur totiž nedochází k nějakým dramatickým výkyvům, které by zásadním způsobem měnily pravidla hry pro podnikání a de facto ani pro běžný život. Takže z tohoto úhlu pohledu nebylo dnešní hlasování o vyslovení nedůvěry až tak dramatické. Přesto má prezident republiky pravdu, že případný pád vlády by mohl narušit stabilitu země. Konkrétně v tom slova smyslu, že bychom byli velmi pravděpodobně svědky vlekoucího se jednání o řešení politické krize. Řeči o předčasných volbách mohou sice některým občanům znít zajímavě, dostat se k nim však není vůbec jednoduché.

Když se k tomu přidají zkušenosti z měsíce trvajících šachů kolem sestavení kabinetu po volbách v roce 2006, měla by patrně Česká republika zaděláno na dlouhodobé nevládnutí. Zemi by totiž spravovala vláda v demisi a ta by těžko mohla rozhodovat o zásadních věcech. Permanentní předvolební kampaň, které můžeme být v povolební době svědky, by se ještě přiostřila a paralyzovala by dění ve sněmovně. Zkrátka z tohoto úhlu pohledu je lepší, že v dolní parlamentní komoře návrh na vyslovení nedůvěry vládě neprošel.

Na celém hlasování bylo nejzajímavější, že poslanci Melčák a Pohanka, kteří byli zvoleni na kandidátce sociální demokracie, se tentokrát nesnažili nic předstírat a otevřeně podpořili vládu. Mohlo by se zdát, že jsme byli svědky bodu zlomu, kdy se z menšinového kabinetu stala vláda opírající se alespoň o křehkou většinu sto dvou hlasů.

Reálně tomu tak není. Koalice se bude i nadále potýkat s problémy, které by ji mohly rozložit spíš než dopředu marný pokus opozice o vyslovení nedůvěry a je jedno, zda má formálně sto nebo o dva více členů. Jednak vicepremiér Jiří Čunek stále nedořešil obvinění z korupce. A protože někteří lidovci využívají jeho kauzu jako formu nátlaku na premiéra, představuje tento případ odjištěný granát, který může kdykoli vybuchnout a rozmetat pracně sestavenou vládu.

Dalším rizikovým faktorem z hlediska životnosti Topolánkova týmu je vznik platformy uvnitř ODS. Založil ji Vlastimil Tlustý. Tedy člověk, který byl autorem ekonomického programu občanských demokratů a který kritizuje vedení strany, za to, že se tímto dokumentem příliš neřídí a ustupuje koaličním partnerům. Vzhledem k tomu, že se k platformě má momentálně hlásit osm zákonodárců z řad občanských demokratů, mohl by být kabinet považován naopak za menšinový. A nic na tom nemění skutečnost, že tito poslanci nešli proti vládě při hlasování o nedůvěře. Jejich chvíle by mohla přijít v momentu, kdy se bude rozhodovat o reformních návrzích.

Kabinet s jejich prosazením sice nespojil otázku důvěry, přesto by mu odmítnutí příslušných kroků hodně zkomplikovalo život. Minimálně při sestavování rozpočtu na příští rok, jehož deficit by se tak mohl přehoupnout přes sto miliardovou hranici. To by se vládě, která hodlá alespoň stabilizovat veřejné finance, špatně obhajovalo u voličů. Zkrátka volby rozložily poměr sil ve sněmovně tak, že o dlouhodobé stabilitě z hlediska fungování kabinetu, nemůže být příliš řeč. Naopak je velmi pravděpodobné, že i v nedaleké budoucnosti budeme svědky momentů, kdy půjde vládě o život.

Pro Českou republiku je dobře, že to veřejnost příliš nevzrušuje a že případný pád kabinetu by nebyl katastrofou s nedozírnými následky, ale běžnou věcí, ke kterým v zavedených demokraciích občas dochází.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .