Vítězství tmavorudých v Porýní Vestfálsku

16. červenec 2010

Vítězství Hannelore Kraft ve volbách v zemském sněmu Severního Porýní Vestfálska není podle mého soudu jejím vítězstvím, ale vítězstvím postkomunistů, kteří si říkají Levice a kteří, jak se ukazuje, vítězně táhnou nejen bývalým východním, ale i západním Německem.

Co se jim před několika lety nepodařilo v Hesensku ve spolupráci s tamější sociálně demokratickou šéfovou Andreou Ypsilanti a co pro samotnou Ypsilanti nakonec znamenalo odchod do politického nebytí, zdárně dokončili s vestfálskou rudou vůdkyní a nyní i zemskou ministerskou předsedkyní Hannelore Kraft.

Je sice pravda, že rýnsko – vestfálské rudozelené koaliční duo ohlásilo, že zamýšlí vytvořit menšinovou koalici – na prostou většinu jí ve sněmu chybí jeden hlas – a vyzvalo všechny ostatní strany, nejen tedy postkomunisty, ale i křesťanské a liberální demokraty, aby ten jeden hlas po úvaze dodaly, že se pak uvidí. Černožluté opoziční duo však jako jeden muž prohlásilo, že do tohoto kuhandlu nejde. Patrně doufalo, že se zopakuje hessenský scénář. Protikomunistické síly u zelených a u rudých se vzbouří a následovat budou nové zemské volby. V nich dosavadní zemský ministerský předseda Jürgen Rüttgers slavně podobně jako jeho hessenský kolega Roland Koch. Nestalo se tak. Při volbě zemské ministerské předsedkyně zelení i rudí poslanci zachovali stranickou disciplinu, jedenáct postkomunistů jako jeden muž se zdrželo hlasování, a tak Hannelore Kraft se v Düsseldorfu ujala vlády díky většině devadesáti koaličních proti osmdesáti černožlutým opozičním hlasům.

To, co ještě před několika málo lety uvnitř sociální demokracie zavánělo skandálem, jakmile se někdo nahlas nebránil možnosti vládní spolupráce s postkomunisty, se dnes považuje za normální, dokonce do budoucna za žádoucí.

Úsměvy, kterými po svém zvolení do funkce předsedkyně vlády nešetřila Hannelore Kraft našly svůj odraz i v berlínském domě Willi Brandta. „Půvab menšinové vlády,“ prohlásila sociálně demokratická generální tajemnice Andrea Nahles, „spočívá v tom, že vláda musí mít po ruce dostatek argumentů, aby v zemském sněmu přítomné strany o určitých zákonech přesvědčila.Už se tu nebude hlasovat po blocích, ale podle jednotlivých přesvědčení,“ radovala se na závěr a ještě nadhodila spíš pro sebe, že ji zajímá zda tu nevznikne fundamentální opozice černo-žluto-tmavorudá.

Radost z vítězství Andrey Nahles nemůže překvapit. Odnepaměti ve straně patřila mezi radikální levičáky a v době, kdy stranu ovládali liberální pragmatici typu Franze Münteferinga, Wolfganga Clementa či Gerharda Schrödera šla straně po krku možná usilovněji než její postkomunistická konkurentka. Po tom, co se sociální demokracie zbavila posledního odpůrce spolupráce s postkomunisty, nevýrazného Kurta Becka, a do čela si zvolila Sigmara Gabriela, náhle zjišťuje, že strana, která se sama umisťuje nalevo od ní, je stranou, se kterou je možné a dokonce bude nutné počítat. Ostatně sám Gabriel na rýnsko-vestfálském holportu s postkomunisty nenacházel, ani nenachází nic špatného, dokonce do berlínského domu Karla Liebknechta vysílá vlídné signály.

Radost mají samozřejmě i v Liebknechtově domě, nedaleko náměstí Rosy Luxemburkové, byť je trochu jímají pochyby, zda podpora, ač nepřímá ze strany rýnsko-vestfálských postkomunistů nakonec rudo-zeleno koalici nepotopí, ne proto, že by něco takového předem zamýšleli, ale prostě proto, že i zde mají pověst těch největších chaotů.

Jedno je jisté. Jsme svědky nejen generační proměny uvnitř německé sociální demokracie, kde se vlády začíná ujímat generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků, dětí sametové revoluce z roku 1989, ale i postupné proměny německé politické scény. Vliv na ni mají i posuny v sociální skladbě celé německé společnosti, kde se od sebe navzájem stále více odpoutávají bohatí a chudí, kde slábne a chudne opora demokracie, střední třída, kde žít v chudobě už není tak donebevolající výjimkou a kde mladá generace nastupuje životní dráhu se stále silnějším pocitem jisté bezvýchodnosti.

Tak nepřekvapí, že dnešní mladí sociální demokraté považují za nezbytné bohaté zatížit ještě většími daněmi, současnou vládu označují za asociální a připravují se, že v roce 2013 budou vládnout na spolkové úrovni i s postkomunisty.

Jedním slovem – německou levici čekají těžké doby, jako vždy, kdy se sociální demokracie programově vyčerpala, začala politicky lapat po dechu a ke slovu se dostávali radikální křiklouni. Sami brzo vyhasnou, straně nepomohou, za to uvolní cestu extremistické konkurenci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

autor: ern
Spustit audio