Velký fotbalový skandál
Sportovní soutěžím letošního roku bude vévodit mistrovství světa ve fotbale. Mezi účastníky bude i naše mužstvo, které v minulosti již získalo na světovém mistrovství dvakrát druhé místo. Bylo to v roce 1934 v Itálii a v roce 1962 v Chile. Vedle těchto úspěchů bychom si ale měli připomenout i to, že naši fotbalisté se také postarali o největší fotbalový skandál v dějinách.
Bylo to na olympijských hrách v Antverpách v roce 1920. Naše mužstvo, považované za jednoho z favoritů, postupně porazilo a vyřadilo Jugoslávii 7:0, Norsko 4:0 a v semifinále Francii 4:1. K finálovému zápasu o zlaté olympijské medaile pak nastoupilo proti domácím Belgičanům.
Československé mužstvo již při nástupu na hřiště popudilo diváky, když se odmítlo seskupit k běžnému fotografování a fotografy ostře vykázalo. Zápas pak nezačal pro naše mužstvo nijak dobře. V sedmé minutě vypadl brankáři Klapkovi nepříliš těžký míč z rukou a belgický útočník ho pohotově vyslal na branku, kde ho obránce Steiner vyrazil rukou. Zatímco rozhodčí nařídil pokutový kop, naši hráči protestovali. Ze způsobu rozhodování v domácích soutěžích a v důsledku nepříliš velké mezinárodní zkušenosti byli zvyklí na to, že brankář je "nedotknutelný" a že by neměl být útočníky soupeře atakován. Z penalty zaznamenali Belgičané první branku a naši hráči viditelně znervózněli.
Druhou branku dostalo naše mužstvo ve 30. minutě, když místo hry spíše jen čekalo na odpískání faulu. Opět došlo k bouřlivým protestům našich hráčů, kteří se srotili okolo rozhodčího. Když o šest minut později byl za faul bez míče vyloučen obránce Steiner, tak protestující československé mužstvo opustilo hřiště a odešlo do kabiny. Belgičané zůstali na hřišti a po uplynutí čekací doby britský rozhodčí Lewis zápas olympijského finále ukončil.
Zápas se pak dohrával u zeleného stolu. Československá výprava podala několik protestů: proti stranickému řízení zápasu rozhodčím, proti regulérnosti obou inkasovaných branek a proti chování diváků. Současně požádala o omluvu za pošlapání státní vlajky několika diváky po ukončení zápasu. Všechny protesty byly zamítnuty. Rozhodování rozhodčího bylo shledáno jako plně odpovídající pravidlům a jejich výkladu a obě branky tedy označeny za zcela regulérní. Chování diváků, které českoslovenští hráči považovali za "nepřátelské", bylo pouze pro ně nezvyklé. Poprvé se tehdy naši fotbalisté setkali s jinde již běžným používáním houkaček, sirén, píšťalek, zvonů a hlásných trub na stadionech a s organizováním hlasitých projevů. Otázka zneuctění státní vlajky byla řešena na jiné úrovni. Oficiálně se za incident omluvil belgický premiér a ministr zahraničních věcí.
Odchod československého mužstva do kabiny byl pak řešen Mezinárodním olympijským výborem a mužstvo bylo diskvalifikováno. Kdyby na hřišti zůstalo a prohrálo třeba 20:0, přivezlo by si z olympijských her stříbrné medaile. Po diskvalifikaci se vracelo nejen bez medailí, ale jako mužstvo, které se ostudně a zcela mimořádným skandálem zapsalo do historie olympijských her a fotbalu.
Zcela na okraj je možno ještě dodat, že výkon britského rozhodčího Johna Lewise byl hodnocen veškerým zahraničním sportovním tiskem pozitivně a jako zcela objektivní. Po řadu let také patřil k nejslavnějším britským rozhodčím. V době olympijských her v Antverpách mu však už bylo 66 roků a pro československé hráče i fandy tak zůstal "nenávistným starcem".
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
