Velký comeback

"Žádný lovec kožišin nepokládá své vnadidlo za dokonalé, dokud k němu nepřidal trochu tajemného bobřího stroje. A tak když k oné pronikavě páchnoucí látce, kterou připravili z rybího tuku, zahnívajícího masa, výkalů a slunečních paprsků, přidali na prášek rozetřenou bobrovinu, dostali pekelně páchnoucí smíšeninu, jež naše srstnaté bratry, tak silně okouzluje, jako nás nutí ke zvracení. Tato látka je nejpodlejším úskokem všech lovců, neboť vábí neodolatelně zvíře, zbavujíc ho vší ostražitosti. Protože je právě tak smrtelně jistá, jako nepochopitelná, mnoho států ji prohlásilo za kouzelnické čáry a trestalo její používání jako zločin."
E.T. Seton, Rolf zálesák

Už v dávné minulosti byl bobr terčem pozornosti člověka. Bylo to jak pro vynikající kožešinu, tak pro už zmiňovaný bobří stroj - výměšek pachových žláz, tzv. vastoreum, používané v lékařství. Bobří maso bylo i běžnou součástí staročeské kuchyně. Důkaz o tom podávají staré písemné památky, např. Klaret se ve svých záznamech ze 14. století zmiňuje i o bobrovině, naši předkové nepojídali z bobrů jen tučný ocas, jak bylo běžné v cizích krajích, ale i ostatní maso.

Že byl bobr kdysi na našem území běžným zvířetem, dokazují i místní názvy jako Bobrov, Bobrová, Bobrovec. Divoce žijící populace se vyskytovaly na Labi, Moravě, na přítocích Vltavy ještě do začátku 18. století. Jihočeští bobrovníci chovali bobry dovezené z Polska knížetem Swarzenbergem na Červeném Dvoře u Krumlova. Čtyři páry vypustili u Třeboně, kde se jim dařilo lépe, než v bobrovnách.

Začali se tu množit, podhrabávali ale rybniční hráze a správa velkostatku musela platit škody, které způsobili. Byl nařízen odstřel a stav bobrů povážlivě klesl. Několik posledních bobrů přežívalo na Nežárce, ale i ti byli odchyceni a přežívali v bobrovně pod hrází rybníka Rožmberk. Dva z nich byli roku 1873 vystavováni ve Vídni. Poslední zemřel roku 1882 na rožmberském panství. Přežil tak vyhubené české bobry asi o sto let.

Bobr je druhým největším hlodavcem na světě, svou velikostí ho předčí pouze jihoamerická kapybara. Bobři jsou mohutná a zavalitá zvířata, dosahují hmotnosti až 30 kg a délky těla 120 cm. Mají širokou lebku a vodorovně zploštělý ocas porostlý šupinami. Jejich krásná hnědá nebo černá srst patří k vůbec nejhustějším.

Jsou skvěle adaptováni k životu ve vodě, mají uzaviratelné nozdry a mezi prsty zadních nohou je plovací blána. Pod vodou vydrží více než deset minut. Patří mezi zvířata s noční aktivitou, takže je prozradí nejspíše ohlodané stromy a kupovité stavby z větví - bobří hrady. Budují si podzemní nory s hnízdní komorou, kde v květnu až červenci samice přivádí na svět dvě až sedm mláďat. Ta jsou už plně osrstěná, vidí a po několika hodinách jsou schopna plavat.

Logo|foto:Český rozhlas

Hráze si bobři staví v závislosti na místních podmínkách. To platí především o populacích žijících na tocích s vysokými jílovitými břehy a hlubokou vodou. Bobři se živí rákosinami, oddenky vodních rostlin, v zimě požírají kůru, větve a listy měkkých dřevin. Většinou kácí slabé stromky, jsou ale schopni si poradit i s kmenem 80 cm silným. Manipulaci s většími břemeny si všemožně ulehčují, jsou schopni využívat říčního proudu, na jezerech čekají na příznivý vítr. Bobří kolonii tvoří pár s mláďaty do dvou let. Ve třetím roce života kolonii opouštějí a hledají si nové revíry.

Návrat bobra do našich luhů a hájů začal tragicky. V roce 1986 se objevily bobří stopy na řece Jihlavě u Pohořelic. Později skončilo toto osamocené zvíře pod koly vlaku v blízkosti Dačic. O dva roky později byl bobr pozorován na Dyji kousek od Lednice. Výskyt bobra u nás je v přímé souvislosti s jeho reintrodukcí v okolních státech, později v CHKO Litovelské Pomoraví. Dnes se už bobři rozmnožují na dolních a středních tocích řek, na starých ramenech a rybnících v povodí Odry i Dunaje. V posledních letech dochází k šíření po Labi mezi Ústím a hranicí s Německem. Zde se jedná o jediný geograficky původní poddruh bobra labského.

Řeka Morava je v současnosti osídlena bobry od Mohelnice až k soutoku s Dunajem. Od roku 1995 je stálá kolonie na Kateřinském potoce u Rozvadova, na Šumavě v povodí Vltavy se objevili bobři v roce 1997. Z polského výsadku na Visle pocházejí bobři, kteří se r. 1997 objevili na Olši u Jablunkova a na Stonávce u Karviné. Mapa šíření bobrů na našem území připomíná postup invazních armád, který by ze sna vyburcoval i blanické rytíře.

Není se však třeba obávat přemnožení. Bobři jen postupně obsadí vhodné lokality s mírně tekoucí vodou a břehy porostlé měkkými dřevinami jako je vrba, topol, osika a bříza, které nemají stejně velký hospodářský význam. Změní biotop k obrazu svému a nebude to změna negativní. V důsledku kácení stromů dojde k prosvětlení území, vzniknou malé mokřady, zvýší se druhová rozmanitost. Dokážou pomoci krajině v minulosti postižené melioracemi. V současné době nemají bobři v naší přírodě přirozeného nepřítele. Pokud se této role v budoucnu neujme člověk jsou perspektivy bobřího rodu v Čechách více než slibné.