Velitel kolumbijských partyzánů zemřel

On se vlastně nejmenoval Marulanda, to byl pseudonym převzaté po jednom komunistickém vůdci, který byl v roce 1948 umučen ve vězení, nýbrž Pedro Marín. Stejně se mu říkalo Tirofijo tedy Přesná Muška, nebo též starouš. Byl totiž v osmdesáti letech nejstarším výkonným revolucionářem na světě. A vlastně i to je otázka. Podle jedněch se narodil 13. května 1928, podle druhých o dva roky později.

Jak potom uvěřit, že v březnu opravdu zemřel, zejména když mluvčí partyzánů oznámil že se tak stalo na infarkt, zatímco vládní vojsko si připisuje zásluhu, že zahynul při leteckém bombardování. Kolumbijští novináři asi dali práci a zjistili, že osudného 29. března v místech, kde by se Marulanda mohl pohybovat, nebylo hlášeno žádné bombardování. Už několikrát v minulosti se stalo, že vyšla zpráva o Marulandově skonu, vždycky však znovu vstal z popela. Kolumbijské velení vydalo prohlášení, že zprávě o jeho smrti uvěřilo, když FARC přerušil rádiové spojení mezi fronty, aby tuto pro něj smutnou zprávu oznámil.

Osobně si myslím, že Marulanda je opravdu po smrti, ať už se to stalo jakkoli. Jeho život byl stejně rozporuplný jako okolnosti jeho konce. Pocházel ze zemědělské rodiny a původně se chtěl stát úředníkem. Zklamala ho politika Liberální strany, jejímž byl členem. Vedoucí politici liberálů se totiž začali paktovat s konzervativci, dohodli s nimi dokonce střídání presidentů a řadu dalších prebend. Společně ožebračovali rolníky. Marulanda se přidal k partyzánům a v roce 1964 se stal jedním ze zakladatelů FARC. Levicoví intelektuálové z měst, komunisté, prosazovali mezi partyzány stranické názory. Přesná Muška se s nimi ztotožňoval v tom, že cílem by mělo být nastolení spravedlivějšího řádu. Pomalu se z liberála stával komunistou.

Když se základna partyzánů rozšiřovala, bylo potřeba peněz na vydržování armády. V osmdesátých letech začaly námluvy s pašeráky drog, což mělo být a jistě i bylo výnosné. Podle některých pramenů je partyzánů ještě dnes na 40 tisíc, podle jiných pouhých 12 tisíc. Kdyby se sečetli všichni ti, kteří podle vlády z řad FARC v posledních letech vystoupili, už by žádní v lesích neoperovali. Když se minulý týden vzdala vládním vojákům jedna velitelka partyzánů Elda Neyisová, žila ona a její skupina už několik dní o chlebu a vodě.

Přesná Muška byl samouk, pilný a vzdělaný. Podle svých příznivců byl jedinečným stratégem, který nemá v dějinách světa obdoby. Dokázal v horách a pralesích vzdorovat celý život armádě. Faktem je, že uměl, podobně jako náš Jan Žižka využívat terén k bojovým operacím. V Kolumbii však Žižku většinou neznají. Marulanda měl podle svých životopisců, ano byly o něm sepsány knihy, dvě vášně - rád opravoval malé vodní elektrárny a budoval stezky. V tom měl něco společného se svým dobovým peruánským kolegou Abimalelem Guzmánem, jehož maoistická Světlá stezka se také spojila s pašeráky drog. Podle svých odpůrců byl však Marulanda sprostým banditou s velkým štěstím. On a jeho Revoluční ozbrojené síly jsou na seznamu teroristických organizací v USA i v EU.

Alfonso Cano, který Marulandu včele FARC už vystřídal, vystudoval antropologii, svého času na čas zmizel ve světě, tedy konkrétně v Sovětském svazu, a je prý kovaný komunista. Nehovoří o tom, že by chtěl složit zbraně ani že by okamžitě propustil rukojmí. Faktem ovšem je, že velení FARC obě tyto možnosti vždy připouštělo. Mír za území a rukojmí za partyzány v kolumbijských věznicích. Nelze předpokládat, říkají kolumbijští komentátoři, že tak silná, i když dost otřesená armáda, se z ničeho nic prostě rozpadne, jak by si to přála vláda v Bogotě. Její demilitarizace bude dlouhodobý proces. Kromě toho bude třeba oddělit FARC od pašování kokainu. Její vztahy s narkotrafikanty jsou nejasné. Možná je neumějí rozplést ani samotní revolucionáři-bandité.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .