Věk záruka soudcovské kvality?

Podle očekávání vyvolal tento krok v řadách justice kritiku. Nakolik je oprávněná, na to neexistuje jednoznačná odpověď. Polemika se de facto točí kolem důvodu, který zabránil soudním čekatelům v navlečení do soudcovského taláru. Je jím věk. Adeptům na soudce ještě nebylo třicet let. Podle presidenta republiky jsou na výkon tak významné funkce příliš mladí a nevyzrálí. Zkrátka chybí jim zkušenosti a bez nich nemohou dobře rozhodovat.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda se jejich kvalifikace výrazně změní s přibývajícím věkem a kde je hranice, odkdy už jsou pro oblečení si taláru dostatečně vyspělí. Je to třicet let, čtyřicet nebo až padesát? Jednoznačná odpověď neexistuje. Tím spíš, že i mladý člověk může kvůli nejrůznějším životním okolnostem nasbírat někdy i za pětadvacet let života více zásadních podnětů a projít několika osudovými zkouškami, než někdo za celý dlouhý život. Navíc na jednotlivých soudech by se určitě našla celá řada mladých soudců, kteří jsou ochotni a schopni hledat a nacházet ve svých rozsudcích spravedlnost.

Stejně tak by se našla celá řada soudců nad padesát, kteří na svoji funkci očividně nestačí. A někdy i kvůli svým osobním zkušenostem. Tedy kvůli svému působení v talárech za komunistického režimu a kvůli určitému zkostnatělému myšlení. Proto se stahují za hradbu procesních předpisů a s jejich pomocí přesouvají odpovědnost za jednoznačné rozhodnutí na někoho jiného. Zkrátka řídí se přísně literou zákona a hledání spravedlnosti a její pokud možno co nejrychlejší příchod je zas až tolik nezajímá.

Samozřejmě tyto typy soudců se najdou i mezi mladou generací a naopak celá řada zkušených soudců rozhoduje s citem pro spravedlnost a v přiměřené době. Najdou se i další argumenty. Třeba celá řada případů nese pečeť moderní doby. Takže v této oblasti není zasloužilým soudcům jejich zkušenost příliš platná. Řeč je například o případech týkajících se světa informačních technologií.

Samozřejmě dalo by se polemizovat i o zatíženosti totalitní minulostí, o jazykové vybavenosti, o ochotě dále se vzdělávat a podobně. To pouze potvrzuje názor, že brát za hlavní kritérium věk, není úplně nejšťastnější. Tím spíš, že u odmítnutých čekatelů byl jejich jediným hříchem právě nízký věk. Uchazeči totiž prošli potřebnou čekatelskou praxí a složili úspěšně zkoušky. Jak se ukázalo, nebylo jim to nic platné. Pokud by tudíž současná polemika měla vyústit v něco pozitivního, pak by to měl být způsob, jakým jsou čekatelé vybíráni a jak je hodnocena jejich připravenost na soudcovskou funkci.

Moderní psychologie určitě zná metody, jak ověřit předpoklady daného člověka pro výkon soudcovské funkce. Pak by se možná ukázalo, že hranice kvality není tvořena datem narození, ale komplexní osobností každého kandidáta. Zároveň by se mělo začít hlasitě hovořit nejenom o přílivu nových soudců, ale i o odlivu soudců, kteří z nejrůznějších důvodů na svoji funkci nestačí.

Dosavadní praxe dokazuje, že jejich vytlačení z justice je velmi problematické. A opět by v této souvislosti neměl být hlavním kritériem věk. O této části justičního koloběhu se však příliš nediskutuje. Takže tabulkově máme sice určitý počet soudců. Z uváděných čísel lze však jen těžko vyvozovat kvalifikované závěry o jejich kvalitě. Zkrátka věk sám o sobě z člověka dobrého soudce neudělá.